20. kapitola - Strastiplný trest

29. září 2011 v 21:06 | Bet & Mar |  Ehm...
oOo 20. kapitola oOo
Strastiplný trest


"Ahoj," zašklebila se Marion na večeřející skupinku dětí a popostrčila Mattyho dopředu, "tohle - je Matthew Anderson - neboli Matty - a chtěl by s váma kamarádit." Matty zrudnul až - za ušima.

"Čau, zlato," pronesl jeden nagelovanej týpek spíš k Mary než k Mattymu, protože za prvé, by to bylo nechutné a přece jen jsou to prváci a za druhé na ni začal vrhat vážně podivné pohledy, které taky nebyly zrovna obvyklé na tak malé děti.

"Nazdar," protočila Marion oči. Vážně potřebovala, aby ji nabaloval jedenáctiletý kluk.

"Tak, Matthew, moment," jeden klučina s brýlemi a afrem se podíval do seznamu. "Jo, ty nám chybíš. Víš, máme pro tebe lukrativní nabídku -" začal honem, aniž by kohokoliv pustil ke slovu.

"Můžeš se přidat k nám do klubu, který bude pouze pro zvané," doplnil ho ten geláč a vrhl na Mary smutný pohled, "promiň, jen pro kluky," dodal a frajersky se zazubil.

"To přežiju," oplatila mu velice nepěkným a strojeným úšklebkem. "Tak já jdu. Měj se, Matty... a vy taky... " kývla i k jeho novým společníkům a musela si odfrknout.

"Ber to," poradil mu jeden a podal mu ruku. Vypadal trochu jak manažer.

"Jasný, beru," stiskl mu ji i Matty a hned začala podivínská konverzace. Tolik různých typů lidí vidět u jednoho stolu a v jedné skupině bylo až neuvěřitelné. Podivíni. Mary se podívala na hodinky. Bylo už dost pozdě a tak se vydala do Vstupní síně.



"Doufám, že ji nechají umývat záchodky," prohlásila Bet, když Phea připomněla, že Mary dnes podstupuje školní trest. Seděli jako ostatně každý večer ve společenské místosti u ne příliš vesele plápolajícího ohně. Darius zamyšleně hleděl na řádky učebnice přeměňování a vedle něj se spokojeně a nečině rozvaloval další hoch z ročníku, jehož jméno znělo hrozně a nedalo se zachytit, krom prvotního Or. Jak se však zdálo, mohl se považovat za nejbližší formu 'nejlepšího přítele' Daria, což bylo něco nepochopitelného. Na hodinách spolu většinou seděli a často se připojoval i k ní a Phea.

"Ale no tak, to by přece nemohli nikomu ze Zmijozelu udělat," zasmála se Phea a přestala si pohrávat s konečky vlasů. "Měli bychom něco podniknout, už mě to tu nebaví," nadhodila protáhle, čímž si vysloužila pobavený pohled své kamarádky, která před ní přisunula knihu pojednávající o válce se skřety. Phea nakrčila nosík.

"No nedívej se tak na mě, já jsem si Dějiny nevybrala," zvedla Bet ruce v obranu a zasmála se. Phea vydechla a knihu popadla.

"Už se těším na Prasinky, snad ty tři týdny utečou rychleji než tento. Zdá se mi, jako by byly nekonečné," zatřepala hlavou snad ve snaze urychlit čas. Darius se zpoza knížky provokativně uchechtl.

"Kdybych měl tolik volných hodin, taky bych asi nevěděl, co s časem," přisvědčil, zatímco odhodil učebnici na svou brašnu. Phea dotčeně zalapala po dechu.

"Nemůžu za to, že mé předměty na sebe špatně navazují," pokrčila nespokojeně rameny. Bet se zazubila a zatřepala hlavou. Sama se probírala opakováním formulí, ale hlavně lektvarů z 5. ročníků, které již měla mít úspěšně za sebou, ale jak všichni víme, bylo tomu jinak...



Regulus seděl na schodech a zamračeně pozoroval podlahu. Nejspíš byla nesmírně zajímavá.
Marion, která opustila Velkou síň a snažila se ho od té doby opět najít, se k němu rozběhla a sedla si vedle na chladný kámen.

"Promiň," pípla. Otočila se k němu a sledovala jeho tvář z profilu. Mlčeli. Mlčeli tak dlouho, až se zdálo, že na sebe zapomněli. Ale nebylo tomu tak. Oba dva si byli až moc dobře vědomi přítomnosti toho druhého. Uběhla asi tři čtvrtě hodina a jelikož Mary se cítila provinile, celou dobu vydržela nemluvit. Zázrak.

"Já to věděl..." utrousil nevrle Regulus, když už asi nemohl myšlenky udržet jen ve své hlavě.

"Co jsi věděl?" zeptala se vystrašeně Mary, aniž by z něj spustila oči. Vypadal neobvykle vážně.

"Že mu to odpustíš a ještě se nad ním slituješ a on to na tebe zase jen hrál...tse...pitomec..." I přesto, že mu moc nebylo vidět do tváře, pochopila, že je naštvaný. Jenže z něj cítila nejen zuřivost, ale i smutek, zklamání?

"Ty jsi mi taky dal druhou šanci," hlesla po chvíli mlčení, "a jemu ji dát nechceš... v čem jsem já jiná?" zadumaně pohlédla na zem. Moc dobře veděla, že ji mohl Regulus klidně s výmluvou 'ztratila paměť' poslat do patřičných míst a naprosto se od ní distancovat jako od cizího člověka.

"Tobě? Druhou šanci? Kdy?" otočil se na ni teď nechápavě, strategicky nereagujíc na její otázku. Byla dost nebezpečná.

"Ale ano, dáváš mi ji pořád. Vždycky. Pořád ti něčím ubližuju... v čem jsem jiná?" zopakovala však Mary dotaz a naléhavěji než předtím. Regulus polkl.

"Ty mi ubližuješ?" rozesmál se co nejupřímněji, aby nemusel odpovídat. A byl vysvobozen. Kolem jeho nohy se totiž otřela paní Norisová. "Áje.."

"Ano, mladý muži. Teď se začněte bát," ozval se skřehotavý hlas majitele onoho zvířete. V tom odbila devátá hodina.

"Já nemyslel vás, spíš vaši kočku. Mám na kočky alergii, držte ji ode mne dál," odsekl povýšeně a stoupnul si.

"Fakt máš alergii? Vždyť máte doma kočku, ne?" následovala ho zmateně Mary.

"Ano, ale ta není špinavá, vypelichaná a poslintaná…" zašklebil se Regulus. "Nechce se mi tady vystát důlek. Nemám času na zbyt. Mohli bychom tedy odbít, co má být odbito?"

"Tak si ten čas udělejte, protože půjdete do Zapovězeného lesa, mladíku. Musíte natrhat jakési svinstva pro ošetřovatelku a doufám, že se nevrátíte," řekl najednou tak upřímně, že by se nad ním člověk nerozumící jeho slovům i smiloval. "Kdyby to bylo na mě, navázal bych vás na skřipec..." a začal vyprávět skřehotavým hlasem o ječení, skřípění zubů a podobných libých zvucích. Vyšli z hradu a pomalu přecházeli přes pozemky.

"A nemůžeme jít radši sami? Protože vy nás zabijete a pak to svedete na zvěř!" vypískla najednou zcela vyděšeně Mary. Školník zkřivil tvář do podoby velice starého kmenu. A velice odporného kmenu.

"Vy malá, prťavá - " napřahoval se, ale Regulus vystoupil o krok dopředu.

"Uhoďte ji a hledejte si novou práci! Nebo spíš místo na hřbitově…" zavrčel. Školník přimhouřil oči a otočil se zpět dopředu. Mumlal si pod vousy cosi o nezvladatelných maniacích, drzích spratcích a kulhavě pokračoval dál.

"Dík…" pípla Mary a srovnala s ním krok. Regulus měl ruce v kapsách a už mlčky dusal trávou k lesu. I přes lehce zataženou oblohu byl zřetelně vidět kulatý měsíc. Bylo 12. září 1977. Úplněk.

"Regulusi?" pípla znova Mary.

"Hm…" vydal nějaký tlumený zvuk.

"Já se bojím vlkodlaků…a jelenů…a ps- teda myší…hlavně krys…" zamumlala. V tom někde u lesa praskla větvička. Mary přiskočila k Regulovi a chytla ho za ruku. Teda spíš - zaryla se mu nehty do kůže.

"Au, dobrý, vždyť tu kromě pár kentaurů, kteří se okrajům vyhýbají a několika ohrožených druhů nic není. To je kec…" jemně ji donutil stisk povolit. Mary se nedala a i když už se nedržela tak křečovitě, stále mu svírala paži.

"Vážně?" nepěkně a nervózně se ušklíbla.

"Nevěřit! V životě tam nebyl…" zachechtal se školník, jako když hrbatý padá ze schodů. Zastavil se u okraje lesa a čekal na ně, jelikož se mezi nimi vytvořila asi deseti metrová mezera.

"A vy snad jo?!" vyjela na něj hystericky Mary. Školník se na ni podíval s opovržením.

"Jo."

"Nevěřím!" vypálila dřív, než se stačila zastavit. Regulus se zasmál.

"Kdo si myslíte, že ty malý haranty odtamtud vynáší po kouscích, hm?" zachechtal se znovu. "Tak, tady máte popis rostliny a dva košíky. Hodně štěstí!" a pohodlně se usadil na pařez, u kterého leželo jejich 'vybavení'.

"Takže vy s námi nepůjdete, jo?" ujistila se Mary, ale zněla opět vystrašeně skoro hystericky.

"Ne, samozřejmě, že ne. Vždyť je úplněk!" zachechtal se. Asi nic jiného neuměl.

"Jasný, bojíte se…" ušklíbl se spokojeně Regulus.

"Já? No jistě, hrozně," přisvědčil sarkasticky školník. "Proto tam asi jdete vy. Tak sbohem!" mávnul křivou rukou a se zlověstným chechtáním se vzdálil.

Regulus i Mary se otočili. Mary polkla a stiskla Regulovi ruku. Vůbec se jí tam nechtělo. Když Brumbál zmiňoval, že se tam nesmí, už si barvila, jak ho půjde prozkoumat, rozhodně však v jejím scénaři nebylo nic o tmě, úplňku a hrůzných potvorách. Regulus ji povzbudivě zatáhl za ruku a pomalu vešli do lesa.

"Já tu kytku znám. Minulý rok jsi mi ji pořád cpala do knih, protože všechny tvoje už byly přeplněné dalšími lisy. Kde jsi ji vlastně vzala?" pohlédl na ni zpytavě než si uvědomil vlastní hloupost.

"No to je jedno…já už ani nevím…" zrudla Mary a Regulus nechal toto téma plavat.



"No," zívla Phea, "asi už půjdu, musím si dneska zabrat koupelnu," pronesla k Bet polohlasem a elegantně se vyhoupla na nohy. Darius, který doteď pozoroval bandu prváků, kteří hráli kouzelnické šachy, se k ní otočil. "Spěte sladce," usmála se na něj, i když ono velice srdečné přání bylo zpluralizováno a míněno i pro Bet a záhadného Ora, který toho moc nenamluvil.



Vždycky, když zahoukala sova, kdesi cosi šustlo nebo vyletělo několik ptáků, které vyrušili z korun stromů, stiskla Mary Reguluse pevněji. Šli po pěšině pořád dál a stále nikde neviděli květinu, kterou potřebovali. Mary už začínala být hysterická, ale ani nepípla. Nemohla. Vydechovaný vzduch se měnil v páru.

"Tu kytku budeme hledat celou noc..." zavrčel Regulus.

"Ne..." špitla velmi vystrašeně Mary a chytla se ho pevněji. Regulus neucuknul, ale žádná další konverzace neproběhla.

Konečně našli malou mítinku na níž rostly potřebné květy. Bohužel, naplnili jen jeden koš. Museli se přesunout dál. Pomalu se vraceli na cestičku a vnikali stále hloub do lesa. Regulus vypadal vyrovnaně a nad věcí, což se o vyklepané Mary říci rozhodně nedalo. Byla jí zima, byla vystrašená a ještě ke všemu jí začalo kručet v břiše.

"Já ti říkám vždycky, že máš víc jíst..." konstatoval suše vždy, když se tak stalo.

Mary se na další mýtince posadila na pařízek a odpočívala, což pro Reguluse znamenalo odvést všechnu práci za ni. Byla hluboká noc. Mary žmoulala kousek hábitu a klepala se. Po chvíli jí zrak padl na hodinky. Nemohla uvěřit vlastním očím.

"Víš, kolik je?" optala se Regula plnícího druhý košík.

"Ne… kolik?" pokrčil rameny. Čas pro něj momentálně nic neznamenal.

"Už bude skoro půlnoc…" vypískla. V tom se z podmraků vynořil kulatý zářivý měsíc. Úplněk. Krajinou se rozlehlo pronikavé vytí. Mary zbledla a rychlostí blesku byla u Reguluse. Pevně mu stiskla ruku.

"Já myslím, že to stačí…" špitl velmi tiše a vážně. Popadl koše a konečně vyrazili pryč. Mary se nedůvěřivě zastavovala, rozhlížela a vystrašeně mrkala. Byli už tak v polovině cesty, když si všimli, že se kolem někdo tiše a pomalu prochází. Tedy spíš něco. Nějaké zvíře…

"Regulusi…" špitla vystrašeně Mary. Víc už ho sevřít nemohla.

"Tiše," rozhlížel se kolem. Oba zastavili. Mary naslouchala. Listy znovu zašustěly. Zvíře bylo blíž a blíž. Regulus vytáhnul hůlku a Mary ho chtěla napodobit, ale když uvážila, že by si s ní dřív vypíchla oko, nechala ji v hábitu.

Přibližovalo se to. Už jen jeden kmen a uvidí to. Mary se schovala za Regula a pro jistotu ještě zavrtala hlavu do jeho hábitu.

"Haf! Haf!" ozvalo se a zpoza stromu vyběhl velký černý pes. Regulus se zamračil. Mary vykoukla zpoza jeho zad a otevřela pusu.

"Brownie?" vyvalila oči. "No jo! To je on! Určitě! Ale Bet se nezdá, že? Mě nadala, že si chci vzít Buřtíka do Bradavic a sama si sem propašovala to svoje čoklisko!" Pes zavrčel a Mary okamžitě zmlkla. Pomalinku se vrátila za Regula.

"Hm...nechápu jak…" zatřepal hlavou Regulus a přešel blíž k psovi, který znovu zavrčel.

"On nemá rád nikoho. Jen Bet. Protože ho Bet zmanipulovala, tak je to!" řekla moudře Mary. Pes jen znovu zaštěkal a rozběhl se zase pryč.

"To bych do ní nikdy neřekl. Určitě je to Brownie?" zapřemýšlel Regulus nahlas.

"Ale je! Má stejnou srst, oči a - a - a čumák! Ten zlej čumák a taky zuby! Ty na mě furt cenil!" přikyvovala Mary. Regulus se chvíli tvářil vážně, ale nakonec propukl v smích.

"To snad není možný. Já se prostě nedokážu tvářit naštvaně, když vedeš takovýhle řeči a to ani kvůli tomu debilovi…" smál se dál. Mary se ale zamračila.

"Jaký debil? Hele, Regí, vím, že ty a Matty jste si zrovna nepadli do noty, ale on je přece jen - asi - můj kamarád, chápeš? Našla jsem mu nový kamarády, takže se nemusíš bát, že bych ti s ním pláchla. Vždyť jsi přijal i Buřtíka. Tak se pokus, ehm, spřátelit se s ním. Nebo se s ním aspoň usmířit, už kvůli mně…" udělala na něj podobné psí oči, které odpoledne zabrali na ni. Regulus vzdorovitě zamručel cosi o špinavé čisté krvi, ale její pohled dlouho nevydržel:

"Ne, ne, nikdy, já - ne… tak fajn… zkusím to…" protočil oči a odevzdaně pokrčil rameny. Mary mu věnovala ten nejkrásnější úsměv a ze samé radosti ho objala tak, že mu vypadly všechny rostliny z košíku. Ozvalo se další vytí a s ním i štěkot. Hlasitější.

Najednou se kolem nich rozlehl dusot kopyt. A vypadalo to na pochod alespoň stovky nějakých zvířat. Všude to šustilo, klapalo, řinčelo, ale hlavně vilo.

"Kentauři..." šeptl Regulus. "Měli bychom asi vypadnout..."

Marion se najednou rozječela tak, že to museli slyšet až v Bradavicích a přitiskla se k Regulusovi. Zabořila obličej do jeho hábitu a pevně sevřela oči. V žádném případě se ho nehodlala pustit. Ani, kdyby ji mučili.

Ozvalo se další zavytí, ale tentokrát bylo tak blízko, až nadskočili. Regulus vzal Mary za ruku a rozběhl se. Klopýtali přes kořeny, spadlé větve, prodírali se nějakým chvojím, zelení a křovím. Už ani pořádně nevěděli, kde jsou. Marionino srdce tlouklo takovou rychlostí, že jí málem vyskočilo z hrudi.

"Za - zastav!" sípala. Nepatřila mezi ty šťastlivce s kondičkou i na maratón. Regulus ji strhl pod jakýsi spadlý kmen a ostražitě se rozhlížel. Bylo ticho. Podezřelé ticho. Mary stále sípala, ale snažila se dýchat co nejtišeji to šlo. Podívala se opatrně na hodinky. Bylo něco kolem půl jedné. Proč je nikdo nehledá?

"Beet..." zakňučela a pokoušela se nabrat co nejvíc kyslíku do plic. Seděli schovaní za kmenem a oddechovali. Tedy Mary oddechovala, Regulus bystřil.

"Slyšíš to?" šeptl a Mary přestala s oddechováním.

"Ne. Co máš na mysli?" zašeptala svou roztřesenou otázku.

"To ticho..." hlesl a polkl. Pomalu začal zvedat hlavu a Mary ho hned následovala.

"Tich-" začala, ale její slova zanikla v hlasitém zavrčení. Nad jejich hlavami cenil zuby vlkodlak. Regulus zamrkal, ale jinak se ani nepohnul. Marion zakňučela a nahmatala Regulovu ruku.

Ten ji objal a sklonil hlavu, připraven na vlkodlačí útok. Zvíře už zvedalo hnátu, když v tom do něj vrazil Brownie a srazil ho někam za kmen. Odtud se začaly ozývat hrozivé skřeky, smrtelné vdechy a jiné věci, které doprovází rvačku na život a na smrt.

"Jdeme, rychle..." popadl ji Regulus a už běželi.

"Jestli nás zabije -" zakroutila Marion hlavou z posledních sil.

"Hele, světlo!" zavolal Regulus a táhnul ji tam. Běželi s vidinou záchrany dál, až nakonec rozpoznali lucernu v rukou nějakého obrovského-

"Ha-Hagride?" vykulila oči Marion při pohledu na poloobra s lucernou v ruce. Při velkém brzdění do něj málem vrazili.

"Konečně, to vás nenapadlo třeba vyslat červený jiskry?" obořil se na ně hned. Očividně Zmijozelské moc nemusel. Nebo jenom je?

"Červené jiskry? A narazit na toho vlkodlaka hned na začátku?" oplatila mu ne zrovna mile Mary.

"Vlkodlaka? Tady žádní nejsou..." zasmál se Hagrid, jako kdyby si vymýšleli. To Reguluse naštvalo.

"Myslíte si snad, že tady běháme jen pro zábavu? Kdybyste měl ráno sbírat naše kousky, tak byste se nesmál. Jdeme. Ty pitomý kytky máte někde tam i s koši!" mávl do lesa, popadl Mary a za ruku ji táhl pryč.

"My si toho vlkodlaka asi vymysleli, že jo?! Vysnili! A i Brownieho! To vytí se rozléhalo po celých pozemcích!" Mary byla hysterická, ale poslušně cupitala za Regulem.

"Ne, Mary, je to pitomec. Nicka," uklidnil ji a vzal kolem ramen. Šli už pomaleji a blížili se k hradu. Neubránil se však malému úsměvu, když Mary nepřestala hudrovat.

"Půjdeme si stěžovat!" napadlo ji zrovna. "Málem nás zabil. Tohle je ohrožování studentstva. Nemůžou tady tu bestii jen tak nechat pobíhat!" Regulus přikývnul. To už byli skoro u brány.

"Podle mě si to ten školník vymyslel. Pomfreyová si pro kytky chodí ze zásady sama," řekl po chvíli ticha.

"Chceš - chceš říct, že nás tam poslal záměrně...?" vyděsila se Marion a zastavila.

"Jen říkám souvislosti..." pokrčil rameny. Mary na chvíli zmlkla a zaposlouchala se do noci. Nějak se jí to všechno nelíbilo. Pomalu se vydali do hradu a procházeli vstupní síní. Byla tak strašně ráda za Reguluse. Nebýt něj, asi by ji ten vlkodlak rozsápal, vykuchal, sežral. Strachem stiskla jeho teplou ruku.

Regulus ztuhnul, když mu tím připomněla, že se ho pořád drží. Snažil se uklidnit. Chovat se přirozeně. Vždyť je to kamarádka, tohle je normální. Proč by ho nemohla držet za ruku, když se bojí, tak proč ne? No, řekněme, že už rozhodně zapomněl na události v lese.

"Měli jsme docela štěstí," promluvila po chvíli Marion, protože nedokázala být potichu.

"To je fakt, ale dneska už asi pojdu...zítra se mnou nepočítej. Teda vlastně dneska..." ušklíbl se pobaveně.

"Nepůjdeš do školy?" zašklebila se podobným způsobem i Mary. "Taky se hodím marod."

"Proč ne. Měli by nám dát neschopenku," zapřemýšlel. Marion se zasmála. "Za způsobené trauma," dodal ještě, než se rozesmál taky.


"Uááh, tak ... dobrou noc. Nebo spíš zbytek noci. Uvidíme se na obědě... a nebo až na večeři?" zívla Marion. Ne, ještě stále jeho ruku nepustila. Byly ve společenské místnosti, v krbu dohoříval oheň. Spíš už jen žhavé uhlíky. Kdyby je takhle kdokoliv viděl, udělal by si o tom patřičný obrázek. Zhruba tři ráno, drží se za ruce, jsou unavení a vyčerpaní...

"No, už nejsme v ohrožení života, tak mě můžeš pustit?" hlesl Regulus před schodištěm do dívčí a chlapecké části ložnic. Marion se zamračila.

"Když mě se nechce..." usmála se nevinně a začala mu s rukou houpat. Regulus protočil oči.

"Nech té hry, dobrou," uchechtl se a chtěl odejít. "Fakt, už mě pusť, tady je jediná příšera - tvůj pes," zasmál se. Marion strnula uprostřed pohybu.

"Buřtík!" křikla a schody do ložnice brala po třech. Regulus za ní natáhnul ruku v prázdném gestu, ale pak ji svěsil a zakroutil hlavou.

"Buřtík, jasně... taky ti přeji dobrou noc!" sykl si pro sebe a pomalu vyšel schody do ložnice.


Marion vrazila dovnitř. Všechny dívky už spaly a taktéž Buřtík se rozvaloval uprostřed místnosti. Mary se usmála a přistoupila ke své posteli. Oprava - k místu, kde její postel ještě před odchodem na večeři byla. Nyní se tu ovšem válely kusy dřeva, peřin, záclon a prostěradla. V hromadě zničených věcí chrápal...hm.. Buřt.

"Buř...Buřtíku..." Mary se málem rozplakala a zničeně si sedla vedle zbytků své postele.

"Pojď-" drbla do něj, aby se probudil, "-musím ti najít místo na spaní." Buřtík její chabý pokus ignoroval - spal dál.

"Hej!" strčila do něj zase, ale on se po ní jen ohnal tlapou, přetočil se na bok.

"No tak fajn..." rezignovala. Z kufru vytáhla nějaký velká svetr a sešla zpět do společenské místnosti. Uvelebila se v jednom z křesel, přikryla se svetrem a do pár minut usnula.


"Mary!" jakási ruka jí poplácala po tváři. Marion zamžourala a uviděla Bet.

"Nech mě..." zabručela nevrle a zakryla si hlavu svetrem.

"Mary! Vstaň!" přitvrdila sestra, která očividně nic nepochopila, nechápala a vyvodila si svůj závěr dávno před tím, než vyslechla Mary. Což zatím nemohla, jelikož její mluvící ústrojí bylo naprosto vyčerpané.

"Spím," hlesla tiše.

"Mary, varuji tě, " nabírala na obrátkách Bet, která chudák o ničem neměla ani ponětí.

"Já vážně spím!" vyslovila zřetelněji Mary, stále přikrytá. Na Bet toho bylo moc. Bez špetky slitování ji shodila na zem. Ještěže to nebylo tak vysoko.

"Hej!" koukla na ni teď už probuzená Mary ublíženě a pomalu se sbírala. Neměla sílu, aby na sestru začala ječet, což by s největší chutí udělala. V hlavě se jí jen rojily urážky, argumenty a důkazy.

"Já ti to říkala. A teď se jdi upravit, protože i tak kvůli tobě nestihnu snídani," zavrčela nakvašeně Bet a pohodila svými vlasy dozadu.

"Běž sama. Jsem nemocná. Dnes nikam nejdu," zamručela nerudně Mary a pomalu se táhla k ložnicím.

"Na to zapomeň. Že ti Buřt sežral postel neznamená, že jsi nemocná." Marion po ní vrhla naštvaný pohled.

"Jsem unavená!" zavrčela nebezpečně. Bet však jen protočila oči. Ani tento pohled ji nepřesvědčil, že je sestra schopná jí ublížit.

"Já ti říkala, ať sem toho psa nevodíš, ale ty ne, musela sis ho propašovat!" začala přednášku, kterou si postupně krásně předpřipravila.

"Tady vůbec nejde o Buřtíka!" rozkřikla se konečně Mary a to Bet donutilo utnout monolog.

"Tak o co?!" rozpřáhla ruce. Ve společenské místnosti už nikdo nebyl, všichni odešli na snídani nebo na hodinu.

"Ty jsi celou noc nelítala po lese, kde tě chtěli sežrat kentauři, pes nebo vlkodlak! Tak si klidně běž na snídani a pak i na vyučování či co. Mě tam nedotáhneš - sbohem!" vyrazila po schodech nahoru.

"Sežrat - kentauři? Salazare," zakroutila překvapeně hlavou. "No nic," podívala se směrem k ložnicím, "Buřtíku, budeš muset pryč..." šeptla si ještě pro sebe, když mířila do Velké síně, přehazujíc si svou tašku přes rameno. Bylo jí jasné, že s Mary v takovémto stavu už nehne.


Mary vydupala schody, okolí nevnímala. Rozrazila dveře pokoje a svižným krokem přešla k jedné posteli. Tam se zarazila.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.