19.kapitola - Marion se hroutí

27. června 2011 v 19:44 | Mary a Bet |  Ehm...

oOo 19.kapitola oOo
Marion se hroutí



Stará profesorka Charmensová se vynořila zpoza milionu šátků a hader zavěšených na rámu dveří od soukromé části. Byla to už dost letitá obtloustlá žena, která velice nápadně připomínala nevkusný vánoční stromeček. Šedé kudrnaté vlasy, které dosahovaly skoro ke kolenům byly svázané do několika culíků a na hlavě přikryté velice exotickým kloboukem, jenž obsahoval mimo jiné také ananas, kokos nebo banány. Vypadala, že si oblékne to, co jí zrovna přijde pod ruku. Prošla třídou, všechny si důležitě prohlédla a pak popošla ke své kouli. Najednou ale zbledla.

"Mé drahé dítě!" obrátila se k Marion a kulila na ni své oči, nyní plné strachu.

"J-Já?" pípla Marion, která se jí patřičně lekla, polkla a koutkem oka pohlédla na Regula šklebícího se na vedlejším polštáři.

"Snad už sis přečetla, jaký vliv na tebe Mars dnes má, ne?" přistoupila k ní profesorka ještě blíž a teď jí hleděla do očí jako uhranutá.

"Mars? Vliv...?" koktala dál Mary.

"Ano, samozřejmě, že to víme..." vložil se do diskuze Regulus. Profesorka ho obdařila zamlženým pohledem. "Ale zajímal by nás váš názor. Možná jsme si to špatně vyložili..." a velice nepřesvědčivě (jak pro koho) dělal, že ho to hrozně zajímá.

"Mars tvoří s Venuší a Merkurem pravoúhlý trojúhelník!" chytla se okamžitě profesorka jeho návnady.

"A co to znamená?" zeptala se Marion nejistě.

"To já nevím!" křikla profesorka teatrálně. "Ale nemýlím se, když řeknu, že jsi ve znamení raka?" Marion sebou škubla a věnovala Regulovi vystrašený výraz. Jak to ta ženská ví? Regulus se očividně bavil. Vždy, když se na něj profesorka podívala, pokusil se změnit rozesmátý obličej do jakéhosi výrazu respektu, ale ve výsledku to vypadalo jako docela slušné pohrdání.

"Jak se tomu můžeš smát?" sykla na něj co nejtišeji. Profesorka i nadále hleděla do jejího nákresu oblohy a se zamračeným výrazem si pro sebe něco brblala. Podívala se do koule, pak na nákres a zase do koule. Regulus se snažil ovládnout a zachoval si jakž takž vážnou tvář, když k němu profesorka vzhlédla.

"A, mladý Black... jak se daří bratrovi, je určitě v pořádku?" řekla ustaraně.

"Něco se mu stalo?" zeptala se okamžitě a s velkým zájmem Marion. Regulus si znechuceně odfrknul.

"On nikdy nebyl v pořádku," odvětil příkře. Profesorku to zaskočilo a vylekaně ustoupila pár metrů.

"Je to váš bratr a řítí se do zkázy! Jeho život nebude nijak lehký, ale rozhodně delší než ten váš... možná i krapet šťastnější..." drmolila už spíš pro sebe a přešla mezitím ke své kouli. "Pane O'Conelli, co dělá vaše ruka? Už je zdravá? O prázdninách jste měl velice nepříznivou polohu Neptunu..." pokračovala k jinému studentovi, jakoby si ani nepamatovala, co říkala před chvílí.

"Super... to sem přesně potřeboval vědět..." zavrčel Regulus a ledově profesorku pozoroval.

Marion se k němu otočila a prohlížela si ho. Když byl naštvaný, docela mu to slušelo. Rysy v obličeji byly téměř mužské a poněkud aristokratické. Povýšený výraz v obličeji k němu patřil. Oči mu zlostí ztmavly až ji to překvapovalo.

"Některé profesory by měli vyhodit... jsou k ničemu... a tahle k nim rozhodně patří taky..." zavrčel znovu. Očividně nebyl v dobré náladě. Marion se neslyšně zasmála a sledovala jeho rty vyslovující další naštvaná slova. "...a přestaň na mě koukat," dodal za několika dalšími nepěknými slovy na adresu profesorky, "taky ses hned začala o Siriuska," velice zpitvořený hlas, "bát..." ještě vzdorovitěji založil ruce na hrudi, ještě víc se zamračil a podíval se z okna.

Marionina ústa se roztáhla v tom nejširším úsměvu. Možná by měla hrát uraženou, ale to ji v tu chvíli ani nenapadlo. Podepřela si hlavu rukou a i nadále si ho prohlížela.

"Mary... tímhle mě rozhodně neuklidníš..." otočil se na ni. "Zase jsem se špatně učesal nebo co?" Zvedla oči k těm jeho, ale nic neřekla. "Děsí mě, co z tebe vypadne... no tak... řekni ně-"

"Pane Blacku, díky vašim negativním a frustrujícím vibracím nemůžu pořádně učit!" obořila se na něj profesorka, ale kupodivu celkem mile. Snad si to dokážete představit. Regulus se na ni pomalu otočil.

"Samozřejmě. Kvůli VÁM se pokusím cítit trochu lépe," řekl nahlas, "a zahlušit fakt, že jsem na VAŠÍ hodině..." dodal šeptem. Marion si skousla ret, aby se nerozesmála. Svého 'povolání' pozorovatele se ale nevzdala.

"Děkuji," usmála se profesorka, která stejně nic nevnímala a obcházela třídu. Tato hodina byla poměrně nudná, protože ke každému z nich přišla a ptala se ho na příbuzné, prázdniny, zranění a samozřejmě nový rok. Regulus dál seděl, nálada se mu ani trochu nezlepšila a spíš se cítil podivně, když na něj Mary pořád zírala. Po chvíli přehodila ruku, protože ji už bolela.

"Tak jo... co chceš? " otočil se na ni a podíval se jí do očí. Marion se zatřásla zadržovaným smíchem, ale nic neřekla.

"Mary, no tak, nech toho..." přesvědčoval ji celkem chabě a zkoušel jí dávat ruku před oči. Marion ji chytla a položila na stůl, nechala na ní to svoji, pak k němu zase zvedla oči.

"Eh..." polkl, podíval se na ruku a pak zpět. "Mary, moment, máš to tu špinavé...." ukazoval rukou na její rameno. Marion pozvedla obočí, olízla si suché rty a ani se nehnula.

"To snad není možný..." zatřásl hlavou. "Jestli na mě budeš dál zírat, nechám tě někde na chodbě..." Mary se zamračila a o jeho výhružce zapřemýšlela.

"A dopadneš jak Matty, víš, já za to mám školní trest....takže žádný problém..." Tlumeně se zasmála.

"To není vtip, ty jsi vlastně zapomněla, čeho jsem schopný, viď?" vševědoucně se ušklíbl.

"Slečno Marion!" přihnala se k ní profesorka. "Dnes se vám stane něco hodně špatného...vím to.. viděla jsem to!" začala drmolit. Mary se otočila k ní, pak zpět k Regulovi a upřela na něj obviňující pohled.

"Já to říkal, zapomněla jsi..." usmál se nevinně.

"Slečno Marion, vy mě ale neposloucháte! Jasně jsem zahlédla stín ve vaší daleké budoucnosti... stín strachu...beznaděje a velkého žalu....vy víte tajemství...mnoho tajemství... ale nesmíte je vyzradit! Jupiter vám to nedovolí!" teatrálně rozhodila rukama, koule jí z nich vyletěla a rozbila okno, kterým proletěla.

"COŽE?!" Marion vyletěla na nohy, stejně jako polovina třídy, která zděšeně pozorovala rozbité okno. Došla jí všechna slova, v hlavě se jí spojila jako puzzle. Jen hleděla na profesorku a v hlavě jí dozníval její proslov.

"Jupiter, drahoušku," zopakovala mile a rozbité okno nevnímala. Studenti ztichli a nevěděli, jestli se mají smát a nebo...smát. Ale radši byli potichu.

"Ale vy, pane Blacku, si dávejte na své touhy pozor, mohli by vás zaplavit, ovlivnit a můžete litovat!" stihla ještě pronést, než zazvonilo. Regulus protočil oči, když se profesorka otočila a šla ke svému stolku pro papíry.

"Stín strachu a beznaděje..." zopakovala Marion, popadla brašnu a vydala se ven z místnosti.

"Mary!" zavolal Regulus. Ten hlas k ní doléhal z dálky. V hlavě jí hučelo, téměř nevnímala okolí.

Kdosi ji popadl za ruku.

"Mary, neber ji vážně. Vždyť je to puritánka, která neví, co žvaní a i já bych se líp trefil předpověďmi," otočil se na dotyčnou, která momentálně cosi hledala pod těžkým ubrusem, který byl ledabyle hozen na onom stolku.

Mary se k němu pomalu otočila. Stál před ní. Se starostlivým výrazem. Ten, o jehož budoucnosti i osudu toho tolik věděla. A nemohla nic dělat. Nemohla nic říct. Žádná puritánka! Věděla všechno. Jen jí nikdo nevěřil. Pouze Marion pochopila.

"Přísahej, že neuděláš žádnou blbost..." promluvila smutně, tiše, ale i tak naléhavě.

"Já?" vytřeštil na ni oči. "Fakt nevím, kdo odchází z dvouhodinovky po první hodině."

"Ano, ty!" přistoupila k němu, když odignorovala druhou část jeho proslovu. Musela ovšem zvednou hlavu. Byl o tolik vyšší.

"A proč?" položil tak prostou otázku, ale Mary se v hlavě rozsvítil varovný signál. Opravdu mohla měnit osudy druhých? Měla tu pravomoc změnit celou budoucnost? Ne, nic říct nesměla. Kvůli Jupiteru mohla jen nečinně přihlížet.

Smutkem a bolestí se jí stáhlo celé nitro. Téměř se rozplakala při pomyšlení na Regulův osud. Na jeho krátký život. Po chvíli ucítila, že ji v očích pálí slzy, ale nevnímala je. Mlčky hleděla do jeho tváře neschopna něco říct. Nevěděla co. A ani nemohla. Tolik si přála nevědět.

Regulus se na Mary díval strašně zvláštně. Ani se to moc nedá popsat. Jen tam tak stál a snažil se vyčíst co nejvíc z jejích očí, chování, posunků... marně. Bylo to na nic. Neměl šanci pochopit ani polovinu toho, co Mary cítila.
"Slečno, je vám dobře?!" přištrachala se tam najednou opět profesorka. "Pane Blacku, nevidíte, že jí není dobře, okamžitě ji doveďte na ošetřovnu!" hořekovala. "Je tak bleďoučká! Určitě za to může ten trojúhelník, já to říkala! Já to říkala..." křičela, když se otáčela a skoro jako pod Impériem šla k jednomu studentovi a začala mu vykládat, že určitě brzo zemře. Chytla ho za ruku a horlivě přikyvovala.

"Tak jdeme," chytil Mary za ruku a vyvedl ji pryč. Když sešli po žebříku, znovu se na ni podíval. Mary si dlaní setřela slzu, která jí stékala po tváři a pokusila se na kamaráda usmát. Nedokázala to. Pak se jí na okamžik setmělo před očima a ona zavrávorala.

Regulus zrovna otevíral pusu, aby něco řekl, ale otočil se právě v čas, aby ji zachytil a tak nějak neobratně přidržel.

"Já jsem v pohodě," zachroptěla tiše a odhrnula si ofinu z očí. Regulus zakroutil hlavou.

"Mary...já to nechápu..." vzal ji do náruče a opatrně nesl k ošetřovně. Mary se trochu lekla, ale pak ochotně omotala své ruce kolem jeho krku.

"Co- co myslíš?" vydechla tiše.

"No prostě...všechno...tebe...a tak..." zasmál se skoro ironicky.

"Proč?" zašeptala se zájmem.

"Já nevím, asi proto, že jsi holka," ukončil s uchechtnutím. "Hele, už je ti dobře? Jako jo, jsem hrozný sportovec a svalouš, ale už mě trochu bolí ruce..." přiznal udýchaně.

"Říkala jsem ti, že jsem v pohodě," přihřála si kašičku Mary, ale ještě ho nepustila.

"Okej... tak pozor," opatrně ji položil na zem. Mary si trochu poupravila šaty a pomalu se otočila.

"Dík..." špitla a malou rukou stiskla jeho paži, protože se jí zase zatočila hlava.

"Ale na ošetřovnu jdeš," dodal a přidržel ji. Mary se usmála a tak nějak se ho chytila. Regulus se spokojeně uchechtl a určil směr.

oOoOo

"Mary?" ozval se poměrně dětský hlas za jejími zády. Byla středa, čas večeře. Regulus s Mary seděli někde ke kraji Zmijozelského stolu a způsobně jedli. Teda Regulus způsobně jedl. Mary způsobně...žrala.

Teď se popuzeně otočila - neměla ráda, když ji někdo vyrušoval při jídle - a začala se dusit. Regulus se otočil a znechuceně sjel Mattyho očima. Ten jen vzpurně vystrčil bradu a otočil se na Mary.

"Máš mou rybu?" otázal se nenuceně. Mary na něj vykulila oči, načež pozvedla obočí:

"Máš tady tolik jídla a ty si vymyslíš, že chceš zrovna dneska a teďka rybu? Hele... já jsem taky vybíravá a ... hm... mlsná... ale TAKHLE? Podívej na ten stůl. Tolik jídla a - a - jídla!" Matty se usmál.

"Dáš si sirupový košíček? Ale dneska musíme jíst slušně, stal se ze mě gentleman," při tom slově se s přimhouřenýma očima podíval na Reguluse. Marion si oba dva přeměřila pohledem a pak položila ruku na Regulovo rameno.

"Co máš proti Regímu?" zamračila se.

"Kromě toho, že jsem strávil - díky němu - chladnou noc v přístěnku na košťata, celkem nic," odvětil ironicky. Mary se až podivila, jak takové malé děcko může vědět, co to ironie je.

"Chudáčku. Ale jen tak se mě zbavit ti proti vůli nebylo, že? Vzdát se kamarádky kdy se ti zlíbí...Aha, no jistě... že mě to nenapadlo hned... ty jsi mě za kamarádku nikdy nepovažoval, co?" nechápavě pokroutila hlavou, "že já byla tak naivní, a myslela jsem si - co jsem si vlastně myslela?" otočila se k Regulovi, jakoby čekala, že jí na tu otázku odpoví.

"Že tenhle podlízavej slizkej podrazák je tvůj kamarád?" nadhodil pobaveně.

"Snad...asi ano. Možná jsem doufala, že mi bude oporou...pomocnou rukou...že budu mít někoho, s kým si užiju spoustu legrace, ale taky člověka, který mě bude bránit... a místo toho, jsi mě - hned jak se ti naskytla první příležitost - odkopl. Pro své vlastní pohodlí ses mě vzdal!" Regulus se jen ležérně zašklebil a dal Mary ruku kolem ramen - jako vždycky. Matty se zamračil.

"Ale to bylo kvůli němu! Já nevím, proč jsi šla se mnou a ztratili jsme se a pak jsi nechtěla pomoct! Vždyť to on nebyl tvůj kamarád a nepostaral se i o tvé ostatní kamarády! A ani o tebe!" a ukazoval na Regula. Ten se zamračil a nebezpečně zatnul pěst. Marion si jeho gesta všimla, a tak mu pro jistotu varovně stiskla ruku.

"Omyl, drahý. Právě Regulus mi odtamtud pomohl. Možná, že nebýt něj, tak bych tam zůstala sama až do rána! Záleželo mu na tom, jestli se v pořádku dostanu do společenky, jestli se mi něco nestane... narozdíl od tebe."

"Vážně a proč teda s tebou rovnou nešel ze síně, ale tys ho jen odbila? To musí být pěkný kamarád, když ti způsobil -"

"Už ani slovo, jasné?!" zavrčel Regulus nebezpečně a v očích mu žhnulo. "Já bych jí nikdy nic neudělal. A co tu vůbec ještě chceš? Jestli se nemáš v plánu nechat zaklít, tak bych ti doporučoval vypadnout." Marion chytla obě Regulusovy ruce a nesouhlasně zakroutila hlavou.

"Podívej, Matty, mezi mnou a Regulusem došlo ve vlaku k jistému nedorozumění... a já se zachovala..hm...dost dětinsky. Urazila jsem se. Od toho se to celé vyvíjelo. Protože jsem byla tvrdohlavá a nepřiznala jsem si vlastní chybu, tak to na něj laskavě přestaň házet!"

"A co mám říkat já? Já jsem jen chlapeček, co dorazil do Bradavic, myslel si, že má kamarádku, trochu to nevychytal a teď je úplně sám..." udělal psí oči. Marion polkla.

"Sám? Ty tu vážně nemáš kamarády?" zaváhala.

"Ne, protože ani neznám své spolubydlící...a nikoho... jen tebe a... jeho..." tentokrát si Reguluse nevšímal, protože už moc dobře věděl, že na něho Mary nedá dopustit. A tak se koukal jen na ni. Pro svoje dobro potřeboval žehlit.

"Ty... neznáš opravdu nikoho?" zeptala se Mary znovu a starostlivě.

"Jen tebe," přikývl a sedl si vedle. "Já nechtěl."

Marion, stále svírajíc Regulovy ruce, si skousla spodní ret. Nevěděla, jak se má rozhodnout. Ano, bylo to od něj sobecké, netaktní a naprosto nevhodné, ale každý si přece zasloužil druhou šanci. Ona ji od Reguluse dostávala každou chvíli, i když si ji nezasloužila.

Regulus se z jejích rukou osvobodil. Podíval se na ni a nemusel moc dlouho přemýšlet, jak se rozhodne. Vstal.

"Ve vstupní síni v devět..." dodal ještě a odešel.

"Reg - Regulusi!" vyskočila na nohy, ale Regulus byl už pryč. Místo něj se objevil Jerry.

"Ahoj, Mary, jak je? Nevíš náhodou, kde je Bet?" optal se trochu povýšeně, trochu egoisticky a trochu vesele. Mary na něj jen tupě zírala a snad doufala, že skrz něj uvidí Reguluse. Mezitím se už Jerry otočil na Mattyho.

"Čau, jsem Jerry, nazdar. Ty jsi ten kluk, co byl celou noc v přístěnku? Regulus je dobrák..." zasmál se vlastnímu vtipu. "Ale bohužel jen tady k Mary, asi mezi nima něco bude, ale oni si to nepřiznaj, stejně tak jako Bet, která mě vášnivě miluje... no to je jedno..." mávnul rukou a podmračil se.

"Ehe..." Matty pohlédl zmateně na Mary, "jasně, jsem Matthew..."

"My - teď nemáme čas. Musíme najít prváky, nevíš kde by mohli být?" optala se Marion, která se utvrdila, že tentokrát Reguluse odprošovat nebude a jala se pomoci Mattymu.

"Cože? Proč prváky?" už na ni zírali dva zmatení.

"Najdeme ti kamarády, přece," podívala se s úsměvem na Mattyho a s tázavým pohledem se otočila k Jerrymu.

"No, podle posledních průzkumů by to měla být tamta skupinka uprostřed stolu," odpověděl strojeně Jerry. "A tu Bet jsi neviděla?" otázal se znovu, důrazněji.

Mezitím vešla Bet společně s Phee a Dariem do síně. Zrovna se smála jedné historce, kterou jí dovyprávěla Phee, když tu uviděla Jerryho. Okamžitě naznačila Mary, že 'ona tu není' a otočila se.

"Nějak už - nemám hlad. uvidíme se ve spolce," vyhrkla Bet ke svému doprovodu a opatrně se kradla pryč.
"Eh -" zamračila se Mary, protože nějak nepochopila gestikulující Bet. "Já - ona - ona -" nechápavě pokroutila hlavou, když se Bet vydala pryč ze síně. "Nevím." rozhodila nakonec rukama.

"Co?" otočil se Jerry právě včas, aby viděl, jak Bet mizí u dveří. "Dík, Mary. Uvidíme se, Matty, tak zdar! BET!" zavolal a rozběhl se.

"Fajn, dík, jdeme..." popadla Marion Mattyho za a ruku vlekla ho pryč. Bet ji seře až později.

Phee se začala smát, Darius jen opovržlivě zvedl obočí, když kolem něj - ano, Jerry sice zpomalil, ale nebylo to o moc platnější - proletěl a pak se zamračil. Svýma chladnýma očima pozoroval Jerryhom, dokud nezmizel. Jeho ruka trhla k hůlce.

"No tak, pojď. Ona si poradí," zatahala ho Phee za onu ruku. Darius ještě chvíli stál, ale nakonec si přece jen šel s Phee sednout.
 


Komentáře

1 C.V.O.K. | Web | 27. června 2011 v 21:27 | Reagovat

Tak tu máme znovuzdrodenie :-)
Úchvatná kapitola, ako vždy zhltnutá na jeden šup. Ako to dokážete tak napísať že ma to nepustí ani na záchod dočerta? Čo je vzhľadom na váš vtip doslova nutnosť pokiaľ nechcem tepovať koberce... Asi začnem znovu nosiť plienky...
Just nice, very nice work :-)Nehorázne s ateším na pokračovanie

2 C.V.O.K. | Web | 30. června 2011 v 14:53 | Reagovat

:-) neboj, zlá burina nevyhyne, mňa sa blog.cz len tak ľahko nezbaví =D len som sa premiestnila pretože predošlá adresa sa dostala k ľuďom ku ktorým nemala. ale teraz pokračujem, no vlastne ako keby začínam odznova ale jednoznačne píšem ďalej :-) a som šťastná že ani tu s anič nezmenilo, a mojim obľúbeným rozprávkam pribúda pokračovanie :-) tak prajem veľa dobrých nápadov a hlavne... pekné prázdniny! =D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.