18. kapitola - Je samostatná...

17. května 2011 v 20:07 | Bet & Mar |  Ehm...
oOo 18.kapitola oOo
Je samostatná…



"Mary! Jsi živá? Kde máš zranění?" došla ke skupince Bet a pozvedla obočí.

"Regulus by mě nedal!" ušklíbla se samolibě Mary, která už jen dopíjela zbytek pití. Tvářila se spokojeně, namyšleně a prostě jako pravá zmijozelská dívka.

"A, slečna Boteinová větší, na vás jsem čekal. Jaké bylo léto?" přivalil se k nim Křiklan. Mary protočila oči, ale tak, aby ji neviděl.

"Výborné, jako vždy. A Vaše?" otázala se zdvořile a při tom si přebírala rozvrh. Ani se na něj nepodívala, ale pozorně si profesora prohlížela.

"Znáte to, měl jsem nějaké starosti, ale mí studenti mi poslali pár pozorností. Mimochodem, děkuji vám oběma za skvělou knihu, opravu jsem ji do mé malé sbírky potřeboval…" začal a Bet jen dokonale taktně přikyvovala. Mary čekala, až odejde a její přání se bohužel nemělo vyplnit moc brzo.

"…a to je tak všechno. Více podrobnostmi vás nebudu zatěžovat. Doufám, že se vám bude dařit ve famfrpálu. Letos opět jednoznačně vyhrajeme! Nashledanou!" dokončil Křiklan svůj proslov, při kterém se Bet stihla i najíst, jelikož po několika minutách začal mluvit ke všem a ne jenom k ní, a tak jí to nepřišlo nezdvořilé.

"Ano, na shledanou zítra…" utrousila nevrle Marion za jeho zády, "Vidíš to?! Bylinkářství! Co když budeme dělat mandragory! Nebo mě udusí úpornice…" vykulila oči a ukazovala na rozvrh.

"Mary, ty jsme dělali v druháku, vzpomínáš?" Mary se na Regula podívala s pozdviženým obočím. "Aha…vlastně…vážně si to nepamatuješ?" zkusil to podruhé a Mary jen zakroutila hlavou. Regulus s neurčitým výrazem sklopil oči zpět k rozvrhu.

"No a pak…péče…Salazare, s Nebelvírem!" útrpně protočil oči. Mary zbystřila, náhle si však uvědomila, že Poberti jsou ve vyšším ročníku, a zamračila se.

"Nevím, jak vy - klidně si tu vysedávejte - ale já jdu," zvedla se Bet a hodila si přes rameno tašku. "Musím ještě pro učebnice…tak se mějte…" vydala se ze síně zase pryč, v ruce jablko.

"Asi bychom si taky měli jít pro věci, nemyslíš?" otočil se k Mary Reg.

"Né, na co?" zašklebila se Marion. Regulus se uchechtl.

"Máš pravdu, Bylinkářství…" pokrčil rameny a zvedl se. "Tak jdeme, cestou ti ukážu pozemky."

oOoOo

Bet šla chodbou a bloumala. Tuto už naštěstí znala, vedla ke sklepením, a tudíž i k jejich společenské místnosti. Omylem taky zjistila, kde je učebna lektvarů, to jí ovšem bude jenom ku prospěchu.

"Čistokrevní," zahlásila a přešla rychle společnou částí do soukromých ložnic. Do své doteď skoro-prázdné tašky hodila učebnici Bylinkářství, POKT a také Věštění z čísel. Znovu si ji přehodila přes rameno a vydala se spěšně pryč.

oOoOo

"Do háje…" řekla, když doběhla do Vstupní síně a podívala se na hodinky. Za deset minut začínala hodina a ona netušila, kde jsou skleníky. Zatřepala hlavou. Zaujalo ji něco jiného. Na stěně byly ty obrovské přesýpací hodiny. Smaragdy, rubíny…

"Co to děláš…?" protočila sama nad sebou oči. Teď nemá čas zdržovat se okouněním. Vyrazila ven, ale pak se zastavila. Když přijeli, prošli Vstupní síní do Velké síně, ale nikde tam skleníky nebyly. Bylo to pošetilé, ale právě teď si vzpomněla na počítačové hry Harry Potter a snažila se rozpomenout, ve které části skleníky jsou. Pak si uvědomila, že byly na úplně druhé straně, než byla Velká síň.

"Čau, Bet!" ozvalo se přímo za jejími zády. Snad poprvé - teda asi určitě poprvé - byla ráda, že slyší tento hlas.

"Nazdar," otočila se s neutrálním výrazem k Jerrymu. Ten, trochu namyšleně, došel k ní.

"Jdeš na Bylinkářství? Já jo, půjdeme spolu, ale rande to nebude, to si necháme na potom; přece jen: teprve teď začal školní rok." zašklebil se a vzal ji za ruku, načež ona se hned vymanila.

"Myslím, že Bylinkářství jsem si nezapsala…" pokoušela se (naivně) improvizovat. Změna názoru. Klidně přijde pozdě, hlavně ne s ním.

"Ale, Bet, nezkoušej to, ty sis Bylinkářství určitě zapsala. Vím, že chceš být cudná a nechceš si TO hned přiznat, a tak dobře, já počkám, ale klidně můžeme jít alespoň na hodinu spolu, ne?" pokračoval a nabídnul jí rámě.

"Hleďme, mladý pár hnusných zmijí…" Bet už začalo štvát, jak jsou Bradavice obrovské, že nenajde učebnu, a malé, že potkává pořád ty samé lidi. Otočila se k Blackovi.

"Pořád únosnější pohled, než na bandu ztroskotanců, kteří si o sobě myslí, že jsou králové školy. Mimochodem, taky tě ráda vidím, Blacku, i když Regula bych viděla radši," ledově se na něj usmála a nabídnuté rámě přijala.

"To byl stěr, asi se rozbrečím," zasmál se Sirius a Potter se hned postavil vedle něj.

"Chceš kapesníček?" zapitvořil se a vytáhl imaginární kapesník, přičemž ho začal pantomimicky rozkládat.

"To máš najednou odvahy, když tu není tvoje drahá maminka…" Betria se Jerryho pustila a udělala krok k němu. "To jsi najednou…velký kluk, že?" zasmála se. Sirius se nepěkně ušklíbl.

"Chceš něco vědět, Boteinová? Moje drahá matka mi už nějaký ten pátek vrásky nedělá. Když potřebuju, zmizím. Nemusím dělat vše, co řekne a být její miláček, jako je můj-" odplivl si, "-povedený bratr."

"Tvůj povedený bratr taky nemá tolik modřin, odřenin, jizev a nemusí zažívat tolik, hm, bolesti…" pomalu se k němu přibližovala. "Jaké to je, Blacku? Na vlastní kůži?" přejela mu prstem po rameni a obešla ho. "Hrozné?" Siriusova tvář ztvrdla.

"Do toho ti nic není, namyšlená, pohodlná slečinko. Ty vůbec nevíš, jaké to je, když tebou všichni opovrhují. Ty bys neunesla nebýt středobod vesmíru. Ty by ses na mém místě už zhroutila…bez svojí partičky nejsi nic," zachechtal se.

"To jsme asi dva, že?" prohlédla si Poberty a na Peterovi se zastavila. "Ale já se na svoji - jak jsi to říkal? Partičku?" otočila se na Siriuse, "můžu alespoň spolehnout…" zasmála se. "Už nemám čas tady s tebou vykecávat, žij blaze…dokud to jde." Vzala Jerryho za ruku a nechala se odvést pryč.

"Spolehnout?! Vždyť vy nevěříte vlastnímu stínu. Ještě jsme neskončili, Boteinová!" slyšela za sebou.

"Jsi to zase ty, tak se mi líbíš nejvíc. Ne, že by ses mi jinak nelíbila, to nechci říct, ne, to nikdy…" začal zase Jerry stejnou písničku, jako předtím. Bet útrpně protočila oči. Ještě se naposled ohlédla na místo, kde předtím stáli Poberti. Její oblíbené postavy. Hrdinové jejího dospívaní a ona si tady hraje na nějakou drsňačku, co všechno ví a všem to natře…ironie.

Proč by taky nemohla být z Nebelvíru? Mohla by se s nimi kamarádit a bylo by to v klidu. Třeba by se dostala jako správná Mary-Sue do Pobertí bandy nebo by byla klasická bfka Lily. Mary by byla taky ráda…i když Mary…ta má Reguluse, té nic scházet nebude...

"Slečno Boteinová, už jsem myslela, že přijdete pozdě. To by bylo nezvyklé, velice nezvyklé!" uvítala ji takto profesorka, když se zvoněním vešla do třídy. Ještěže byla Mary prozřetelná - spíš to byla náhoda - a nechala jen jedno volné místo pro Bet, takže Jerry musel zůstat vepředu.

"Tak, chlapci a děvčata, kdo mi poví, jak se jmenují tyto tmavočerné rostliny?" optala se profesorka Prýtová energicky. Marion ihned vyšvihla ruku do vzduchu. Profesorka Prýtová si ji zkoumavě prohlédla, pravděpodobně přemýšlela, jestli jí to stojí za to, pak se ale rozhodla dát Marion šanci.

"Slečno Boteinová?" Bet protočila oči a přenechala sestře odpověď, již samozřejmě sama znala. 'Alespoň v něčem bude lepší…co to kecám, o rostlinách nevím ani zbla...' pomyslela si.

"To jsou prosím dýmějové hlízy. Hnis, který se nachází v těch puchýřích, je velmi vzácný, ale páchne jako benzín. Je to vynikající prostředek proti trudovitosti," usmála se Marion. Knihu Harry Potter a Ohnivý pohár znala téměř nazpaměť. Teď jí to přišlo poměrně vhod.

"Správně, slečno Boteinová vět- menší..." omluvně se zadívala na Bet, která se jen uchechtla a pokrčila rameny.

"Takže už možná tušíte, co budeme dneska dělat -"

"Budeme sbírat hnis do láhví!" poučovala Marion Reguluse trochu víc nahlas, než bylo nutné - slyšeli to všichni ve skleníku.

"Bet, podej mi prosím ty rukavice z dračí kůže," začala rozkazovat stejně hlasitě.

"Mary," sykla na ni Bet a trochu se usmála. Cítila se divně, když se na ni a na sestru všichni dívali. Nechápala, jak jeden člověk na sebe dokáže vždycky strhnout veškerou pozornost.

"Co je?" podívala se na ni Mary trochu podivně a nejspíš čekala na ty rukavice. Profesorka Prýtová se naštěstí v tu chvíli dala do vysvětlování a tak se část pozornosti přesunula opět žádoucím směrem.

"Nech toho…pšt…" napomenula sestru Bet než dodala: "a podej si je sama."

"Bet, ty jsi hrozně neochotná," pokroutila Mary s úsměvem hlavou a natáhla se přes ni pro dvě páry rukavic - i pro Rega. Někteří Nebelvírští, kteří byli sami sobě na škodu blízko naší skupince, pozvedli obočí a jiní se chechtali. Bet se prudce otočila a vrhla na ně takový pohled, že kdyby oči zabíjely, tak oni by byli ještě dlouho mučeni.

"Na," podala Mary rukavice Regulovi, ty druhé si oblíkla a otočila se k profesorce Prýtové: "Můžeme už začít?" odignorovala Nebelvířany a přerušila výklad profesorky.

"No, slečno Marion, počkejte, až to dovysvětlím, takže…" nadechla se a vydávala další pokyny pro bezpečnost práce. Marion hlasitě zívla, aby naznačila, co si o tom myslí, ale profesorka to naštěstí neviděla.

"Mary, třeba tě bude mít ráda, tak buď…příjemná." doporučila Bet. Opravdu jí záleželo na tom, aby Mary začala konečně zapadat. Bylinkářství, předmět, který Mary baví a je v něm dobrý, bylo skvělým začátkem.

"Však já jsem! Vzpomněla jsem si na Ohnivý pohár a šlo to samo," druhou větu řekla už tišším hlasem. Bet se zhrozila a rozhlédla se.

"Mary, ticho! Nesmíš to vyslovovat…ale jo, byla jsi dobrá…jen tak dál…" zasmála se a pohlédla na červené lvy. "Můžeš teď uplatnit svůj talent rozbíjení věcí…nebo spíš…talent ničit…" ďábelský lesk v očích nebylo možné přehlédnout. Marion se zamračila a upřela pohled na Reguluse.

"Co?" šeptl k ní.

"Ale, to je jedno," mávla nakonec rukou. Vlastně od něj, Dariuse a Phee čekala chování podobné Bet. Byli to praví, nefalšovaní a hrdí zmijozelčané.

"Tak dobře," přikývl, což Mary snad ještě víc rozlítilo.

"Regulusi!" přistoupila k němu, zatřásla s ním a zkoumala jeho tvář. Ten pozvedl obočí, když s ním zatřásla.

"No?" špetl nechápavě, zatímco se všichni ostatní pustili do práce. Ta změna z horlivé nadšenkyně do chytání hnisu na podivnou Mary ho znepokojovalo. Co zase udělal špatně?

"Co je to s tebou?" přitiskla dlaň na jeho čelo, aby se ujistila, jestli nemá horečku. Regulus protočil oči a stáhl jí ruku ze svého čela.

"Mary, jsme na hodině, přece jen si nemůžeme pořád povídat, víš?" zašklebil se na ni a cvrnknul ji zlehka do nosu. Pak si nasadil rukavice.

"Můžeme," poznamenala tvrdohlavě, ale taky si nasadila rukavice a popadla láhev na hnis.

"Ano, pokud chceš další školní -"

"Pane Blacku, chce s vámi mluvit ředitel," přerušila jej v polovině věty profesorka Prýtová, která právě vyslechla příchozího studenta. Marion se zatvářila vyděšeně a Regulus pozvedl obočí.

"Dobře," poznamenal suše, podíval se na Mary.

"Do čeho jsi ho zase namočila, prosím tě?" šeptla Bet opatrně k sestře, když Regulus krčil rameny a ležérně odešel ke dveřím, očividně bez úmyslu měnit neutralitu až flegmatičnost svého obličeje.

"Jdu s ním," řekla místo odpovědi Mary, sundala si rukavice a vydala se za ním dřív, než jí v tom Bet stihla zabránit.

"Slečno, zůstaňte tady, prosím," zavřela jí profesorka dveře před nosem hned potom, co se Reg připojil k tomu studentovi a společně prošli řadou skleníků pryč.

"Ale…já mám taky něco u ředitele…" zkusila to Mary, ovšem marně.

"Vás si ale nežádá, slečno. Prosím, pokračujte," řekla a popostrčila ji zpět na místo. Bet se ušklíbla.

"Co když se mu něco stane?!" zuřila tiše Marion, když došla k sestře. Její tváře nabíraly rudou barvu a ruce se jí třásly ať už zuřivostí nebo obavou.

"U ředitele?" zasmála se Bet pobaveně. Představa, jak před Brumbálem útočí na Remuse Voldemort byla docela zábavná.

"Jo. Co ty víš? Když byl schopný napařit mi trest ještě před zahajovací hostinou…Navíc, Regulus ani já jsme ještě nic nevyvedli! ZATÍM," zašklebila se Mary a začala vymýšlet nový plán.

"Já bych o něčem věděla," Bet se zatvářila nanejvýš vševědoucně.

"Cože? Ono je zakázaný chodit brzo na snídani?" vyděsila se Mary na novo a s polknutím pozorovala sestru. Bet protočila oči a začala napodobovat chytání ryby. "Ach! Ale to jsem udělala já!" vyděsila se Mary a zahnala nápady plné rozbitých školních pomůcek. "Já jsem chytla rybu, ne Reg."

"Já myslela to, jak Regulus poslal Mattyho někam do háje a ten pak strávil zbytek noci někde v přístěnku."

"Oh," dostala ze sebe Mary a zapřemýšlela, pak se ale značně podezíravě podívala na Bet. "Moment, jak ty můžeš vědět, že strávil noc v přístěnku?"

"Asi proto, že jsem ho tam ráno našla, jak volal maminku," sjela ji prudce. "S Phee," dodala jemněji. Marion polkla. Nemohla nic říct. Měla toho syčáka celkem ráda. Když nebyl v krizi, byl milý.



Hned, jakmile zazvonilo, Marion shodila rukavice a málem pozhazovala všechny lahve s nabraným hnisem jak vystartovala ze skleníku a pelášila k hradu.

"Mary! Stůj!" volala za ní Bet. Marně. Zmizela v temnotě vstupní brány.

"Přestaň ji hlídat, vždyť je samostatná," zasmála se Phea a společně se nyní vydaly k hradu.

"No jasně," ušklíbla se Betria nedůvěřivě a protočila oči. Byla to Mary. Mary v neznámém prostředí, v cizím těle, s hůlkou a šíleným nápadem.

"Uvidíš. Regulus ji pohlídá a případně… ochrání…snad… je s ní jiný," začala náhle o něčem úplně jiném Phea. Bet jen pozvedla obočí. Věděla jasně, kam její kamarádka míří, ovšem neměla moc ráda probírání osobního života své sestry. Rozhodně ne s někým docela cizím.

"No a? Je jasné, že se k ní nebude chovat stejně jako k bráchovi, ne?" odtušila s úšklebkem, aby téma odlehčila. Phea se jen uchechtla.

"Náhodou, jeho brácha není zase tak špatný…samozřejmě, co se fyzické stránky týče," dodala rychle, protože narozdíl od Bet ucítila přítomnost jistého člověka mnohem rychleji.

"Ano, až na to, že je to krvezrádce a mudlomil." Bet se nyní také zarazila. Asi by si měla zvyknout, že tento hlas bude slýchávat čím dál častěji. Darius se k nim volně připojil.

"Ovšem," zasmála se trošku nervózně Phea, ale pak se rozhodla provokovat, "ale celkem hezký krvezrádce, nemyslíš?" zamrkala na něj škodolibě, načež se roztomile usmála.

"Každý má hold jiný vkus," pronesl Darius s ušklebkem. Bet se uchechtla. Nebyl zase tak špatný. Tak v jednom procentě případů. Vlastně, když nad tím teď tak přemýšlela, krom dobírání její sestry nikdy nic výrazně provokatérského či protivného neřekl. Tak proč na něj tak špatně reagovala?

"Ovšem všichni vědí, že na vzhledu nezáleží, hlavně když je ve vztahu láska! A především jde o duši!" teatrálně vykřikla Phea, když míjeli vstupní halu a šli cestou kolem hradu. Dopolední slunce zalévalo travnaté louky hradu, byl to nádherný pohled.

"Jasně," ušklíbla se Bet a zatřepala hlavou. Vytáhla si z brašny rozvrh, aby se ujistila, že si další hodinu zapamatovala správně. "Hurá na Věštění z čísel," usmála se a schovala ten důležitý kus papíru do diáře.

"Ach, tak to vás asi opustím," konstatovala Phea a zastavila se, jakmile prošli dalším, pro Bet neznámým, vchodem dovnitř hradu. Byla to pouze prázdná chodba osvětlená slunečními paprsky, které se lomyly a rozptylovaly ve starých skláadných oknech.

"Ty nechodíš na Věštění z čísel?" pozvedla Bet obočí a v hlavě jí vypukla panika.

"Smaozřejmě, že ne," zasmála se Phea a pomalu s vydala chodbou pryč, "říkala jsem si, kam nás to Dar vede. Tak nic, mějte se!" otočila se a přes rameno jen křikla: "Uvidíme se ve společence!" a byla pryč. Bet vykulila oči. Polkla.

"Ale, Boteinová, snad ses mě přes prázdniny nezačala bát," ušklíbl se samolibě Darius se kterým nyní na chodbě osaměla.

"Tebe?" otočila se na něj. "Měla bych snad?"

"Pro své vlastní dobro," utrousil ledabyle a Bet se musela pobaveně uchechtnout.

"Už se bojím." Darius si pohodil tašku na rameni a bez další reakce, snad jen s téměř neznatelným pobavením na tváři, se vydal na opačnou stranu chodby, než kde zmizela Phea. Po pár minutých došli k prosklenému vchodu do traktu se studovnou. Díky kopci byli o několik pater výš, než se nacházely skleníky. Darius zatáhl za kliku a Bet po chvilce zaváhání vešla do přidržených dveří. Vysoký černovlasý mladík se jen svým vlastním ledovým a chladným stylem usmál než se za nimi dveře opět zaklaply.

oOoOo

Mary se mezitím u Vstupní síně div nesrazila s Regulusem.

"Ha! Tady jsi!" vyjekla a Regulus jen pozvedl obočí. Zavrtěl hlavou, ale pak se zašklebil.

"Mám pro tebe dobrou zprávu. Půjdu na ten školní trest s tebou," začal. Marion se na něj široce usmála.

"Jak se ti to povedlo? Myslela jsem, že každý bude mít něco jiného. Znáš Brumbála, nechtěl by, abychom byli spolu a tak, takže -" Regulus ji zarazil.

"Mary, já nevím, jestli budeme dělat to samý, já ti jen oznamuju, že mám školní trest a pokud se to dozví matka, tak nebude ráda…"

"Je sice trochu…hm…zvláštní, že máme trest už hned první den školy, čímž jsme kupodivu předběhli Poberty…"

"Jasně, protože oni ještě neudělali ani jednu svou akci," protočil oči.

"To víš jak?" otázala se ho.

"Protože jinak by o tom všichni věděli. Oni nejsou troškaři, co se týče ztrapňování se a hraní si na velký hochy," znechuceně si odfrknul. Mary se trochu podmračila, ale pak navázala na svůj předchozí monolog.

"Ale jinak…minulý rok jsme byli po škole skoro každý týden, ne-li den. "

"Mary, jak tohle víš?" pozvedl obočí a zkoumavě se na ni zadíval.

"Vím to. Já- já to vím…je to špatně?" zeptala se s obavou.

"Jen…ztratila jsi paměť. Jak to víš?" dál nechápavě koukal. Opravdu netušila, co od něj má čekat. "Nebo…se ti vrací?" pousmál se.

"Nevím, asi jo. Bylo by to fajn, že?" zašklebila se na něj mile.

"Jo, celkem dost, protože bych se s tebou nemusel pořád tahat," zasmál se a vzal ji kolem ramen. "Tak, a teď Jasnovidectví…"

"Když nebudeme mít Trelawnejku, bude to v pohodě, " prohodila jakoby mimochodem. "Vážně nemám za potřebí od ní slyšet: Zemřeš!" dodala ještě a rozesmála se.

"Cože?!" vytřeštil na ni oči. "Kdo to? Zemřeš?"

"He-eh-ah!" zasekla se Marion a na tváři se jí objevil provinilý výraz. "No, Trelawneyová, víš? To je taková podvodnice vydávající se za jasnovidku. Všechny děsí zvěstmi o smrti." zasmála se znovu. "Ale musím tě zklamat, jen tak se mě nezbavíš. Mám tuhý kořínek!" mrkla na něj.

"Ty myslíš Sibylu Trelawneyovou?"

"Jo. Přesně tu. Myslí si, že je nějaká vědma, nebo co. Jen proto, že její prabába byla známá jasnovidka," pokroutila Marion posměšně hlavou.

"Proč o ní teďka mluvíš? O té praštěné studentce Havraspáru?" nechápavě se na ni podíval, a když mu nechápavý výraz oplatila, vzdal to. "No, to je jedno, za chvilku musíme být ve věži, jinak nás ta stará rašple donutí udělat mapu celé hvězdné oblohy s výklady jednotlivých souhvězdí…nechápu, proč tam chodíme…" rozhodil rukama a šli dál.

"Je to velice zajímavý předmět a vybrali jsme si ho."

"Jo, to jasně, ale proč?"

"To je ve hvězdách…" zachechtala se. To už dorazili ke stříbrnému žebříku. "Běž první," pobídla ho.

"Jak myslíš… " zasmál se a vylezl nahoru.
 


Komentáře

1 C.V.O.K. | Web | 22. května 2011 v 12:45 | Reagovat

ako ja mám rada túto poviedku... si môžem hlavu o stôl otrieskať keď dôjde ku konfrntácii knihy a "skutočnosti"... =D hele, som rada že ste späť =D

2 Terez | 31. května 2011 v 19:34 | Reagovat

áááá :D
to je jak dávka drogy toto :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.