17. kapitola - Pes? Co to je?

10. prosince 2010 v 19:15 | Betria&Marion |  Ehm...

oOo 17. kapitola oOo
Pes? Co to je?


Ráno se Marion probudila opravdu ležíc na zemi. Ale ne proto, že by Buřtík zbořil postel. Postel byla celá... jenomže na ní se rozvaloval ne-tak-malý-jako-včera a ještě ke všemu tříhlavý pes. Očividně spokojený.

"Ty psu!" křikla Mary zlostně. Bet sebou trhla a rozespale se otočila.

"Proč mi říkáš-" zamrkala, protože uviděla místo Mary Buřtíka. "Co to-?!"

"Kde máš pelech?! No? Kde ho máš?" křičela na něj Mary dál a už stála na nohou. Pes na ni jen smutně hleděl. "Tady ne!" upozornila ho, když se z její postele ani nehnul. "Pod postelí, pamatuješ?"

To už se probrala i Phee a vylekaně se podívala na Mary a toho psa. Okamžitě vytáhla hůlku a na tu 'potvoru' zamířila: "Expelliarmus!"

Kouzlo těsně minulo Marioninu hlavu a jedna z okenních tabulek se roztříštila. Buřtík sklouzl z postele a postavil se před Mary, načež začal štěkat a vrčet. Tedy... ne úplně důstojně, ale když se člověk podíval na tři rozzuřené hlavy, na štěkotu mu nesešlo...

"Hups…" uniklo skrz rty Phee. To už ale byly díky Buřtíkovi vzhůru i poslední dvě spolubydlící a ty začaly ječet.

"Co tu dělá ten pes!!!"

"Pes? Co to je? Fuj…"

"Já - já - já..." brebentila Marion a polkla. Mezitím se snažila upokojit vrčícího Buřtíka, což se - k jejímu překvapení - taky povedlo.

"Hm... jestli to někdo zjistí tak tě vyloučí, chápeš to?" optala se opatrně Phee poté, co si nejasně uvědomila, že je to asi Marionin nový mazlíček.

"Jasně že jo, když to na mě prásknete!" obořila se na ně Marion, která byla na toto téma citlivá. Držela si Buřtíka kolem dvou krků a třetí jí ležel na rameni.

Bet padla znaveně do postele. Nesnášela ranní vstávání a ještě tohle...

"Ty sis myslela, že ho budeš schovávat celej školní rok!?!" vyjekla blondýna sedící na posteli naproti Phee.

"Jo...máš snad něco proti?!" výhružně se na ni podívala Mary.

"Já prostě psy nesnáším a už vůbec ne takový, ehm no divný…a uslintaný...a velký... a trojhlavý..." otřepala se.

"Hele, klid, holky, vždyť je to jenom pes," uklidňovala je Phee.

"Jo," přidala se i Marion.

"A co třeba bude jíst, hm, já mu svoje večeře dávat nebudu!"

"Ty si myslíš, že bych se spolehla na to, že si tu něco k jídlu najde? Třeba tvoji peřinu nebo tebe samotnou? I když...to by nebyla škoda..." ušklíbla se podrážděně Marion, ale modlila se, aby to byl jen sen.

"Zmlkněte, vždyť je teprve...to je jedno... moc brzo..." ozvala se Bet nerudně. "Je to jen pes a Mary dělá i horší věci než to, že si vodí psi do postele..."

"Jo, Bet má pravdu, zase. Jde vidět, že Mary moc neznáte a to s ní už čtvrtým rokem spíte na pokoji. Buď se s tím smíříte a nebo si buďte jisty, že budete mít velký problém," řekla vážně Phee a vzbuzovala opravdový respekt,stejně tak i Bet, která se dokonce posadila a propalovala je výhružnými pohledy. Ty dvě se zatvářily kysele.

"Fajn…" odsekla jedna a položila se zpět do postele.

"Tse," odfrkla si druhá a napodobila svou kamarádku.

"Bezva..." sykla Bet, padla na záda, otočila se na bok a zavřela oči.

"Fajn," prskla Marion naštvaně a sebrala z kufru hygienické potřeby, načež se odebrala do koupelny. Buřtík se mezitím vrátil na svoje původní místečko na posteli.


Když Marion po půl hodině vylezla z koupelny, všechny holky zase spaly. Mary z kufru vyhrabala uniformu a oblékla se. První den chtěla vypadat dobře. Dokonce si i učesala vlasy, dala si do nich čelenku s mašlí a neznatelně se namalovala. Nutno podotknout, že ještě když byly doma, Marion se vkradla k Bet a sebrala jí rtěnku a řasenku, které také nyní použila. Přesto se hned cítila líp.

Vyšla z koupelny a porozhlédla se po pokoji. Betria cosi zabrblala ze spaní. Buřtík spokojeně ležel v posteli a skoro neslyšitelně chrčel. Marion na okamžik zapřemýšlela, co bude dělat, ale nakonec se rozhodla jít na snídani. Seběhla schody od dívčích ložnic a prošla společenskou místností, pak si ale uvědomila, že neví, jak se do Velké síně dostane.

"Regulus…" šeptla. Ano, její jediná naděje. Záchrana. Proč si nevzpomněla dřív? Vydala se zpět ke schodům a hledala chlapecké ložnice - konkrétně čtvrtých ročníků. Vyběhla asi pětkrát nahoru i dolů, nejspíš probudila vyšší ročníky, protože se z jejich ložnice začalo ozývat skřípění postelí. Ale i přesto za několik minut...desítek minut opravdu stála před dveřmi s cedulkou: 4.ročník - Black, Smith, Torceli, Warover, Zach

Co nejtiššeji stiskla kliku a vklouzla do ložnice. Všichni ještě spali. Nejblíže u dveří, jak záhy zjistila, měl postel Darius. Pomalu šla dál a snažila se rozeznat v matném světle svůj cíl. Práci jí ztěžoval nepatrný fakt, že všichni měli zatažené závěsy. Byli tam dva hnědovlasí, jeden melírovanej a pak konečně našla Reguluse na stejném místě, jako měla postel i ona. Přiblížila se k němu, snažíc se nedělat rámus.

Závěsy měl rozhrnuté, ale jen na straně, kde byly skříně, a peřinou byl přikrytý jen na půl. Ústa měl lehce pootevřená, jednu ruku pod hlavou a druhá mu visela dolů z postele. Vypadal docela hezky. Marion se pousmála a pak vztáhla ruku, jemně ho chytla za jedno rameno a zatřásla s ním.

"Regulusi...Regí!" šeptala a pak ho lehce poplácala po tváři.

"Ne..." zabručel a otočil hlavu na druhou stranu. "Spát..." zaznělo ještě tlumeně. Marion si povzdechla a sedla si k němu na postel.

"Hej! Regí!" zvýšila trochu hlas, ale stále šeptala. Chvíli zaváhala a pak se dotkla jeho hrudi. Nic. Znova ho poplácala po tváři, načež mu z tváře odhrnula vlasy. Regulus se k ní mátožně otočila zamžoural.

"Mar..Mary!" vyšvihl se do sedu a tak se srazili hlavami. "Auu..." zasténal a padl zpět na postel. Vše celkem tiše. Marion se zachichotala držíc si čelo.

"Ty jsi srandovní." usmála se na něj upřímně.

"Promiň..." zamumlal ještě a zakryl si tvář rukama. Protřel si oči.

"Dobrý, za to můžu já," mávla rukou.

"Já vím, ale tak… Hele, to mi nesmíš dělat. Co tu vlastně děláš?" zamrkal, aby znovu neusnul.

"Ehm...no…já nevím, jak se jde do - teda... chci říct, že jsem si říkala, že bys se mnou chtěl jít do síně."

"Aha, nevíš, kde to je... jasně..." řekl a zívl. "Tak chvilku počkej..." zvedl se pomalu z postele, protřepal si vlasy a zamířil do koupelny.

"Já jsem neřekla, že nevím, kde to je!" upozornila ho Marion tiše, když se vrátil.

"S chytáním za slovo až po osmé, prosím tě...." usmál se a dopínal košili. Pak si ještě nějak přehodil kravatu, kterou měl pro jistotu už předvázanou. Asi svá rána znal.

"Jaké chytání za slovo, prosim tě?" zeptala se Marion nechápavě, sledujíc každý jeho pohyb.

"To je jedno, jen zkus...být...potišeji..." zaposlouchal se na chvíli do zvuků chrápání jedno jeho spolubydlícího.

"No jo, neboj se, spí jak zabití," uklidnila jej Mary a ušklíbla se. Regulus protočil oči, trochu se učesal, popadl svetr a při jeho přetahování přes hlavu si vlasy znovu rozcuchal. "Jdeme?" otočil se na ni a trochu pozvedl obočí, když uviděl její pohled.

"C-Co?" vykoktala a zatřepala hlavou, aby se vzpamatovala z nepokrytého zírání.

"Na snídani..nebo tys chtěla ve Velké síni stepovat?" zasmál se. A Mary se k němu ihned přidala, ovšem pištivěji.

"Ššš!" syknul a zmlkl.

"Vždyť jsem říkala, že spí jak zabití...." a vydala se ke dveřím.

"Když myslíš..." ušklíbl se a cestou kopl do postele, kde tiše dřímal Darius.

"Co blázníš, vždyť se probudí!" vyjekla tiše Mary a skočila do dveří, které předtím pracně, pomalu a tiše otvírala.

"Vždyť spí, jak zabitej, ne?" zasmál se a zavřel za nimi. Mary se trochu zašklebila, ale už se k tomu nevracela. Mlčky sešli schody a prošli společenskou místností.

"Nevím, co ti mám říct....jsi úplně nový člověk..." nadhodil, když vyšli skrz zeď a pokračovali po schodech do přízemí, aby ukončil trochu trapné ticho.

"No - novej člověk?" otočila se k němu Marion.

"Prostě...nic si nepamatuješ..." pokrčil rameny. "Mohla by ses teď začít kamarádit s kýmkoli a chovat se jinak a prostě...tak..." Mary mu mlčky hleděla do očí, ve tváři smutný, možná i bezmocný výraz.

"Nevím, co ti Bet nakecala, ale lhala..." řekla zarputile. Regulus se na ni podíval a položil jí ruku kolem ramen.

"Ale to je dobrý, já budu nejspíš tvým stínem provždy. Máš čím dál lepší výšku...rok od roku se mi o tebe lépe opírá."

"Já chci kamarádit s tebou. Jenom s tebou…" zašeptala s vážností v hlase.

"Nikoho jinýho neznáš," namítnul logicky.

"Ty mě tady nechceš...." nasucho polkla a radši se na něj nepodívala.

"Cože? Proč bych tady asi jinak byl? To si myslíš, že tě jdu někam zakopat, protože zrovna teď, tak brzo ráno, mám jedinou příležitost?"

"Ne, ale vlastně jsi teď řekl, že s tebou nemám kamarádit! Buď se podceňuješ - jestli ano, tak s tím okamžitě přestaň; a nebo mě tady nechceš - což je samozřejmě tvoje volba. Když ti budou Darius, Bet a Phee milejší, pochopím to. A nebuď hned agresivní…" setřásla z ramene jeho ruku a vydala se pryč, přestože nevěděla kudy se do Velké síně jde. 'On je tak... tak bezcitnej..' zaplakala Mary v duchu.

"Agresivní?" pronesl pomalu a šokovaně pozvedl obočí. Několik sekund tam tak stál a zíral na její záda. Pak si založil ruce na hrudi. "Mary, ale já jsem jen podotknul, že když poznáš jiné lidi než mě, tak je třeba budeš mít radši. Neřekl jsem, že se mnou nemáš kamarádit..."

"Ty jsi můj kamarád, tebe mám ráda, chápeš?" křikla, aniž by se otočila. "Teď a jindy taky. Seš to nejlepší, co mě potkalo. Tak proč mi to děláš?" dodala už tišeji, spíš pro sebe.

Regulus sice věděl, že by se měl tvářit naštvaně nebo vzdorovitě nebo nepochopeně, ale musel se potěšeně usmát. "Tak na mě počkej a můžeš mi to cestou do síně podrobněji vysvětlit..." zazubil se a několika kroky-skoky ji dohnal.

"Co chceš slyšet?" zeptala se, když s ní srovnal krok.

"No tak, abych to dobře pochopil..." zubil se dál. "To, jak mě máš ráda, víš?" Marion lehce zrudla a nabrala vzduch do plic.

"Hm...no tak...ehm...já...to ti vůbec říkat nemusím," vybreptla.

"Ne, ne, klidně říkej, docela mě to zajímá," zastrčil ruce do kapes a pořád se tak trochu nafoukaně culil.

"A proč ty kamarádíš se mnou? Celý ty roky..." otočila Marion a věnovala mu
zkoumavý pohled. Regulovi ztuhl výraz na rtech.

"No...eh... já nevím, jsi... originální, zajímavá... inteligentní...v pohodě... zdravě sebevědomá... praštěná...hm..."

"To myslíš vážně?" zastavila a otočila se k němu s upřímným úsměvem.

"Ne, dělám si srandu," zašklebil se a zase se o ni opřel, "jasně, že jo. Nemám ve zvyku vykládat, co si nemyslím. To radši mlčet. No hele, už jsme zde...ehe...ale jídlo jaksi ne..." stáli ve dveřích Velké síně a koukali do obrovské prázdné místnosti.

"Tak si sednem a pokecáme, ne?" nahodila Mary.

"Jak si přeješ, pokud nemáš hlad..." pokrčil rameny a vydal se ke Zmijozelskému stolu.

"Počkáme tu snad na jídlo, ne?" poznamenala a sedla si vedle něj.

"Hodinka sem, hodinka tam..." zasmál se. "Jinak, nějak jste se nezmínily, že Andreas bude nový učitel obrany..."

"Asi jsem zapomněla. Jo, ale nemyslím si, že ho to zrovna těší. Teda asi chce učit, ale ne nás. A navíc - my ho s Bet musíme hlídat, víš? Aby se mu nic nestalo!" vysvětlila a zatvářila se důležitě.

"Hlídat? Vy dvě?" upřímně se rozesmál, ale pak si všiml její tváře a zmlkl. "Ty to myslíš vážně..." trochu se vyděsil.

"Ovšemže ano!" zamračila se. "Jenže by to znamenalo hlídkovat v noci před jeho kabinetem... a to se mi nechce... takže použiju Buřtíka," usmála se, hrdá na svůj nápad.

"Mary…" povzdechnul si, "…Buřtík se nemůže jen tak postavit před kabinet ještě ke všemu nejen učitele, ale i tvého bratra," podotknul tiše.

"No... to je sice pravda..." připustila si jeho poznámku, "ale jak jinak ho mám ochránit?" zoufale mu hleděla do tváře.

"Je to samostatný a velice inteligentní člověk a ty to víš. Jemu se nic stát nemůže. Jak jsi na to vlastně přišla?"

"Noo... z velmi...hm...dobrých zdrojů jsem se dozvěděla, že mu hrozí smrtelné nebezpečí."

"Mary..." si tak znovu povzdechl a podíval se jí do očí. "Andy, bude v pohodě. Dobře?" Musela uhnut pohledem. Do těch jeho zkoumavých, upřímných a hezkých očí se dlouho dívat nemohla.

"Za chvilku by tu měli už dokonce být ranní ptáčata..." podotkl po chvíli a podíval se ke dveřím. "Mimochodem, jak to, že jsi vstala tak brzo?"

"Já - Buřtík - proudila jsem se na zemi - on...on mi zalehl postel," povzdechla si.

"Já to tušil. Mary, fakt si myslíš, že byl dobrej nápad ho sem vodit? Kam ho dáš, až se ti nevejde pod postel?"

"Byl. On na to sice nevypadá, ale má mě rád. A zatím je malej... teda... ne, že by nerostl..." nešťastně se zasmála, "ale ještě se tam vejde. Nechtělo se mu spát pod postelí. Já bych tam klidně spala. A navíc... pak se mu asi ani nelíbilo spát vedle mě, a tak mě shodil...což mu nemám za zlý. Vedle mě nebo se mnou nechce spát nikdo…" smutně se na něj usmála. Regulus se trochu zarazil a musel se zasmát.

"No nic..." potlačil druhý smysl poslední věty a vzal ji za ruku. "Nech toho a nepodceňuj se, to psis- pes bude ještě litovat dne, kdy tě shodilo a ještě rád přijde olíznout tvé nohy..." ubezpečil ji. Marion na chvíli zapřemýšlela a pak se taky zasmála:

"Ne, tak jsem to nemyslela. Já jen - že Bet mě v posteli nechce, Buřtík taky ne, u rodičů jsem to raději nezkoušela a Andy mě vyhodil už u dveří."

"Bet je Bet a takovou ji budeš muset vzít. Buřtík je jen děcko. No, vlastně štěně. A Andy je tvůj starší brácha, který teď bude i tvůj učitel, takže..." pokrčil rameny. "Ale zkus se zeptat Daria…chtěl bych vidět jeho výraz..." zasmál se.

"Já se v noci bojím! Stínů... cizích lidí... jsem v neznámým prostředí..." ignorovala Mary vše, kromě toho, co ji zajímalo. Regulus polkl. 'Hezký, že mi Bet radí, abych byl milej a sama jí způsobuje tohle...' pomyslel si. Dveřmi se už pomalu začali trousit studenti a znenadání se objevila snídaně.

"Jé! Tak jsme se dočkali!" zazubila se Marion.

"Jo, dobrou chuť," zasmál se a pustil se do své porce.

"Dobrou…" zahuhla už s plnou pusou.

"Slečna Boteinová menší a pan Black. Ranní ptáčata?" podivil se poněkud přitloustlý muž mířící k nim.

"Dobrý den…" řekla Marion a koutkem oka pohlédla na Regula.

"Jen pro dnešek, pane profesore," odvětil Regulus způsobně. "A co Vás vyhnalo z postele tak brzo?"

"Povinnosti, chlapče, učitelské povinnosti..." pokýval Křiklan hlavou a na okamžik se zatvářil nezúčastněně. Pak se ale vzpamatoval, vřele se na své žáky usmál a podal jim rozvrhy.

"Děkuji, pane profesore Křiklane," odvětil Regulus a důležitě se podíval na Mary.

"Děkuju." řekla Marion. Křiklan se na ně vlídně usmál a vydal se směrem k dalším studentům.

"To je náš kolejní..." začal Regulus vysvětlovat.

"Já vím....Mhm...on nás - teda mě - má rád?" podivila se Marion. Měla dojem, že s jejím chováním a zjevem bude postrachem celé škole a i všem učitelům.

"Jistě. Sice Bet má o trošilinku radši, přesně nevím proč," tak trochu skepticky se podíval za ním, "ale na tebe taky hodně dá...samozřejmě jeho favoritka je Evansová..."


Bet procitla ze spánku a uslyšela celkem tiché šustění, někdy hovor o pár větách, prostě vycítila, že všichni kromě ní jsou vzhůru a připravují se na nový den. Zívla a protřela si oči. Pomalu se posadila na posteli.

"Zdravím..." pronesla a zamžourala kolem sebe.

"Dobré ráno."

"Tak jak pak ses nám vyspinkala, krasavice?" uchichtla se Phee.

"No...na jedno probuzení celkem fajn..." odvětila a odhrnula peřinu. "Kde je Mary?"

"No to bychom taky rády věděly, zase někde lítá po chodbách."

"Sama?!" vyděsila se Bet a vykulila oči.

"Tak to jako fakt nevím, ale řekla bych, že už je nastartovaná u dveří do Velké síně a čeká až ji pustí k jídlu…" pousmála se Phee.

"Jo...jasně..." řekla dost nepřesvědčivě klidně Bet a okamžitě vběhla do koupelny těsně před nosem jedné ze spolubydlících.

"Phee? Už jsi byla ve společence?" ozvalo se zpoza dveří kromě rachotu a slyšitelného spěchu.

"Myslíš jako dneska? Jo, byla, šla sem se podívat jestli tam náhodou Mary není."

"A nebyla... a Regulus?"

"Toho jsem tam taky neviděla."

"Tak snad...jsou spolu..." dveře se prudce otevřely a Bet přeběhla ke skříni. Rychlostí blesku vytáhla uniformu a začala se do ní soukat. Když před zrcadlem dolazovala kravatu a ofinu, což bylo asi o deset minut později, byla už značně nervózní.

"Bet klid, ukaž uvážu ti to, jinak se uškrtíš!" ušklíbla se Phee

"Hrr...ona je někde v příkopu...někde leží se zlomenou nohou...někde krvácí...já to vím..." brblala si Bet dál, ale nechala si kravatu tedy pořádně uvázat. Pak popadla tašku a vydala se i s Phee na snídani. "Mimochodem, ten pes...eh....tajemství..."

"Hele uvidíš, určitě bude na snídani. Jo a ten pes - to je samozřejmost."

"Hmpf, já jen doufám, že ty dvě nic nevykecaj. To by pak měly fákt blbý..."

"No, ale Mary taky!"

"Ony by to měly horší..." sykla zlověstně a i když šla rychle, potažmu šla pořád vedle Phee. V tom uslyšela kňučení a jakýsi podivný zvuk.

"Slyšíš to?" zeptala se tiše Phee a pohybem ruky ji zastavila.

"Ne. Co?" nechápavě se rozhlédla.

"Mami... " ozvalo se zase. "Já chci domů..."

"Slyšíš?" Bet šla k jedněm zavřeným dveřím. Vypadalo to, jako přístěnek. Phee zamrkala.

"Harant, jdeme..."

"To je Matty!" řekla Bet a zvedla ruku ke klice. Otevřela dvířka. Matty, schoulen, seděl u zdi a třásl se.

"Ratlík..." podotkla Phee.

"Salazare, co tu děláš?" vyjela na něj Bet.

"Salazar?! Kde?!" vyděsil se chlapec a začal se rozhlížet. "Já...sám...tady...Salazar...mami...ne..." Phee se rozesmála. Bet cukaly koutky.

"Vstávej!" poručila mu a když nesplnil rozkaz, popadla ho za ruku a vytáhla ven.

"Nech mě! Já to řeknu tatínkovi! A ten vám ukáže! Všem vám ukáže!" rozkřikoval se, ale přesto se křečovitě držel Bet za ruku. Té to moc příjemné nebylo.

"Dej ty pracky pryč!" sykla. "A jestli to vykecáš, tak si piš, že se ani jednu noc v klidu nevyspíš... to ti garantuju!" Chlapec se jí pustil.

"Já to řeknu řediteli! Jo! Už jdu!" pustil ji a zvedl nos do takové výše, až si musel stoupnout na špičky. Otočil se. "Já jdu...pořád jdu...jo....půjdu...hele...už jdu!" opakoval po každém půl-kroku. Bet se zašklebila.

"Vyhrožování?" ozvalo se na konci chodby a ze stínu vyšel Darius a za ním další tři chlapci. Matty se zastavil tak rychle, až málem spadl na onen zvednutý nos. Rychle se vzpamatoval a ustoupil o krok.

"Ne..." pípl.

"To je dobře... " usmál se ledově Darius.

"Už ho nechte, vždyť se nám tady počůrá," zašklebila se Phee a pomalu přešla k Dariovi.

"Nepotřebuju tvoji pomoc. Já si s ním poradím sama!" sykla Bet na Daria. Ten se zatvářil povýšeně.

"To jsem viděl..." uchechtl se. Phee se otočila k Bet s pohledem to-je-nuda-nech-toho-prcka.

"Mýlíš se, ty ještě uvidíš..." sykla Bet a popadla Mattyho za ruku. Ne zrovna šetrně ho táhla na opačnou stranu chodby.

"Bet! Co Mary?!" slyšela ještě Phee, jak za ní šokovaně volá.

"Ta se o sebe postará!" mávla někam neurčitě a zahnula za roh.



"Chlapečku, tys chtěl za ředitelem, že? To by mě zajímalo, jak ses tam chtěl dostat," ušklíbla se, když ho dovedla před holou, vlhkou a kamennou zeď.

"Jakkoli!" málem vykřikl vzdorem a otevřel pusu, aby mohl říct heslo, které ovšem nevěděl. A tak ji nechal otevřenou.

"Tse. Nemáš zač. A ještě jednou podvedeš mou sestru... nepřej se mě potkat, vidět, slyšet a ani cítit! Čistokrevní." Objevil se průchod a Matty zmizel.
 


Komentáře

1 Terez | 10. prosince 2010 v 23:24 | Reagovat

jéé :D se mnou nikdo taky nechce spát :D i když teda...zelí mi to vlastně pořád nabízí :D ale to se nepočítá, že? :D ach jo, máme s mary fakt hodně podobný problémy...:D

2 C.V.O.K. | Web | 12. prosince 2010 v 13:31 | Reagovat

jak ja milujem humor tejto poviedky... vždy zdvihne náladu =D (kéééédy sa môžem tešiť na pokračovanie?) =)

3 Betria | Web | 12. prosince 2010 v 15:23 | Reagovat

V pátek :D

4 C.V.O.K. | Web | 12. prosince 2010 v 19:23 | Reagovat

o dôvod viac prečo milujem piatky =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.