16. kapitola - No...asi tak...

3. prosince 2010 v 16:35 |  Ehm...

oOo 16.kapitola oOo
No...asi tak...


Bet šla pomalu za prváky a přemýšlela o tom, zda-li Marion dorazila v pořádku do místnosti. Byla si zcela jistá, že ne. Měla takové zlé tušení, že někde lítá s Mattym a že není zas tak úplně v pohodě. Bezradně zakroutila hlavou.

"Proč se o ni pořád staráš...? Jo, je to tvá sestra, ale má vlastní mozek a rozum... tedy snad..." přesvědčovala se polohlasně, jelikož tomu moc nevěřila.

Darius se zastavil před holou vlhkou zdí, jistě nejhůř vypadající ze všech okolo. Slavnostně se nadechl a jeho obvyklým chladným tónem se sklepením ozvalo:

"Čistokrevní!" stěna se dala do pohybu a před nimi se zjevil vchod do společenské místnosti. Darius vešel dovnitř, očividně sám se sebou spokojený.

"To je ale debilní heslo..." protočila znuděně oči. Čekala trochu víc kreativity ve skutečnosti než od Rowlingové. Tak nic no. Když prošel poslední prvák, vstoupila dovnitř i Bet.

Po několika málo metrech se ocitli ve velké, prostorné místnosti s tmavě zelenými gauči, křesli, rozžehnutým krbem a několika stoly. Na stěnách viselo pár obrazů a skrz vitrážová okna s motivem stříbrného hada a podobiznou nejspíš Salazara Zmijozela osobně, bylo sem tam možno zahlédnout jezerní vodu. Byla to pravda. Jejich společenská místnost se opravdu nacházela přímo pod jezerem.

"Boteinová?" vytrhl ji z přemýšlení Darius, který už prváky propustil do ložnic a pomalu šel k ní. Bet na něj pohlédla s podobně neutrálním výrazem, jako mněl předtím Remus. "Jak se ti tam vzadu šlo?"

"Celkem dobře..." odvětila suše.

"To jsem rád, už jsem se totiž bál, že by ses třeba taky zapojila," uchechtl se dost ironicky.

"Nechtěla jsem ti zasahovat do jistě dlouho připravovaného proslovu. Nejsem zase tak zlá, abych ti kazila radost a připravila tě o možnost klidného poučování," hleděla mu zpříma do očí. Darius se jen uchechtl, otočil a bez dalších slov přešel k Phee, která si hověla na jednom z gaučů. Bet se nadechla, vydechla a znovu se rozhlédla.

V jednom koutě seděl chlapec s dlouhým nosem a mastnými vlasy. 'Snape!' vykřikla v mysli radostí a s podivným úšklebkem se tam vydala. Pak se ale zadrhla. 'Ehm.. jak se k němu mám chovat? No jasně, jdi za outsiderem a začni se s ním bavit o počasí...' a tak se radši vydala za Phee, i když to znamenalo přiblížit se k Dariovi.

"Zdravím..." došla k ní a kecla vedle.

"Čau, tak co prváci?" optala se hned vesele. V tu chvíli si Bet vzpomněla na Mary.

"Ti dobrý, ale - měla bys chvilku? Mary je zase někde v tahu a Regulus očividně taky..." bezděčně zkontrolovala místnost.

"Jasný pomůžu ti, ale ani trochu mě to nepřekvapuje, že tvá sestra... no prostě, že zase něco vyvádí!"

"Koho ano..." ozvalo se odměřeně z místa, kde seděl Darius.

"Pravda, protože někoho nepřekvapí a ani nezajímá nic," odsekla trochu nasupeně Bet. Už jí fakt štvalo, jak se navážel do její sestry a částečně i do ní. S pozvednutým obočím se na ni otočil, očividně mírně zaskočen.

"Bet, teď jdeme najít Mary, ano?" šeptla Phee a tahala ji za ruku pryč.

"Proč ztrácet čas..." sykla Bet, která se zrovna dostala do ráže, s očima upřenýma do těch Dariových. Pak se otočila, až málem sejmula svými vlasy i Phee a vydala se pryč.


"No a co ty a...ehm... kluci," zeptala se šibalsky Phee. "Bet? Slyšíš mě, seš trochu mimo..." Bet zamrkala a začala svou přítelkyni vnímat. "Ty a kluci," postrčila ji Phee.

"Já a kluci to je tabu..." zašklebila se. "Ne, skoro nikoho tady neznám... teda neznám tak, abych měla zájem..." opravila se hned a polkla. Musí se víc kontrolovat. 'Mary....Darius... Darius... Mary...Regulus....Darius...vr...Darius... Mary... Matty...Darius... Mary...'

"Aha, no to je pravda, tady není o co stát, je to tady samej pošuk a frajírek a tak...!" odfrkla si znechuceně Phea, i když trochu zrudla.

"O, vážně?" zazubila se Bet, když stoupaly po schodech nahoru. Nedokázala odolat. "A co ten skvělý" vyslovila to s jasnou ironií v hlase, "Darius?"

"No, ten, to je samozřejmě výjimka, on je prostě naprosto úžasnej, ty jeho oči a, a..." rozplývala se Phea a málem padla do mdlob. Bet se zasmála a první co udělala bylo, že začala notovat svatební pochod:

"Tů tu tutů, tů tu tutů!"

"Tak na to je asi ještě moc brzo a nebo ne?" zazubila se Phee. "No, jde o to, že já ho mám fakt ráda, ale bojím se mu to říct, chápeš?" vychrlila najednou. Bet zamrkala.

"Jo, jasně..." protočila oči. Až teď si uvědomila, co jí to vlastně Phee řekla. "To je..ehm.. romantické.... hele a proč jsi mi to neřekla dřív?" zaimprovizovala Bet.

"No já ani nevím, začalo to být vážný teprve nedávno, ale neboj, chtěla jsem ti to říct," ujistila ji spěšně. "No, myslím, že jsi to už stejnak poznala, nebo ne?"

"Vůbec," pronesla Bet velmi ironicky. Asi jí nebude dělat problémy si na tenhle styl mluvy zvyknout.

"Jasně..." zasmála se Phee. Bet ale ztuhla.

"Slyšíš to?" zaposlouchala se a obě zabočily za roh.


"Duchové nechodí po zemi..." uslyšeli Mary s Mattym známý hlas.

"Regulusi!" vydechla Marion a blahem se málem rozplynula. Pak si ale uvědomila, že má být naštvaná: " Co tu děláš?!" obořila se na něj. Ten přátelský tón z jejího hlasu dočista vymizel.

"Mám takovej pocit, že potřebuješ pomoct, ale jestli ne, tak já zase jdu..." otočil se a chystal se odejít odkud přišel.

"Počkej!" ozval se Matthew. Regulus se na něj pomalu otočil s tak nenávistným pohledem, až Matty trochu ucouvl.

"Ale, já myslel, že mě nemáš rád," protáhl posměšně.

"Vem s sebou aspoň mě!" zaskuhral Matt a poodstoupil od Marion. Ta na něj jen zklamaně pohlédla.

"Tebe jedině do hrobu..." zavrčel spíš pro sebe Regulus. "Tak teď se na svou kamarádku vykašleš, nemám pravdu? Jsi opravdový hrdina..." nehodlal ho jen tak pustit.

"Jakou kamarádku?" rozhlédl se Matt bezděčně kolem sebe. Marion se zamračila ještě víc. Spíš smutkem, než hněvem.

"Slize..." odfrkl si Regulus a došel k Mary. "Vidíš, tohle bych ti nikdy neudělal. Ale jo, klidně mě dál ignoruj, mě to přece nevadí!" zavrčel to spíš pro sebe, než pro Mary. "A taky by sis mohla uvědomit, co tohle znamená pro Bet!" Marion jen zabručela něco nesrozumitelného, otočila se na podpatku a vydala se chodbou pryč. Přestože nevěděla, co vlastně chce dělat, musela odejít. Prostě musela. Nemohla tam stát u Reguluse a Mattyho déle.

"Jdi tudy rovně, až dojdeš k takovým velkým dveřím, tak budeš na chodbě, na jejímž konci je chrlič se lvem. Běž k němu a pak doprava. Budeš u dveří, tak je zkus otevřít a když budou zamčené, tak zaklepej. Otevře ti tam někdo ze Zmijozelu..." syknul Regulus k Mattymu a nelaskavě ho postrčil. Pak se otočil za Mary a s povzdechem zakroutil hlavou. "Mary..." doběhl k ní.

"Co..." špitla, aniž by se zastavila. Chtěla utéct.

"Mary.... co je to s tebou?" vzal ji opatrně za ruku, aby ji zastavil. A ona se zastavila. Pomalu se k němu otočila a vzhlédla k jeho očím. "Chováš se hrozně zbrkle a podivně, jako bys nevěděla... jako.. prostě nechápu to..." trochu se zakoktal a pak zmlkl a jen se na ni díval. Marion na čele naskočila malá vráska.

"Hm..." pokrčila rameny a otočila se zase jinam.

"Asi jsi jen unavená... ale někdy mě fakt děsíš..."
zasmál se a vzal ji kolem ramen. "A ten prvák je... nesympatický...." volil vhodná a slušná slova.

"Ulovila jsem mu rybu..." prohodila jen tak mimochodem. "A - ty - jsi na mě byl zlý. Potřebovala jsem kamaráda!" vyhrkla koktavě. Najednou měla chuť mu všechno opráskat o hlavu.

"Ale, Mary, já jsem přece nebyl zlej a už vůbec ne na tebe. Vždyť to znáš. To jsou prostě oni a my se nemůžeme chovat tak, jako - prostě takhle," šklebil se a vedl ji někam jinam, než poslal Mattyho.

"To myslíš vážně? Budeš se před nimi přetvařovat?" vytřeštila Mary oči a zastavila ho. "Ale mě tím ubližuješ, chápeš?"

"Mary, tohle jsme už probírali a řekla jsi, že ti to nevadí, že to přežiješ a že se nad to povzneseme. Je to banda náfuků, ale musí se respektovat..."

"To - To jsem nikdy neřekla!" Regulus se zastavil. Mary cítila jak ji pustil a poté pomalu odstupoval. Otočila se na něj a viděla, jak si ji prohlíží od hlavy až k patě a zpátky. A zase. "C- Co?" podivila se rozpačitě. Trošku zrudla.

"Hledám flakónek s Mnoholičným lektvarem..." odpověděl tónem, jako by to přece bylo úplně normální.

"Jakej flakónek?" zmateně zamrkala.

"Regulusi? Mary?" Bet šla naproti nim a po jejím boku stála i Phee.

"BET!" usmála se Mary široce. Tak ráda ji viděla. Doběhla k ní a schovala se jí za záda. Bet trochu znejistěla a podívala se na Regula.

"Děje se něco?" optala se obezřetně.

"On...mi ubližuje..." zašeptala Marion, že to mohla slyšet jen její sestra.

"Bet, můžeš mi vysvětlit... vlastně... pokud je Mary někdo jiný, tak ty taky!" zhrozil se Regulus. Bet nejspíš trochu vytušila. Teď musela improvizovat, záleželo na tom všechno. Ostatně jako vždycky. Naštvaně trhla hlavou a zasyčela:

"To už nikdy neříkej. Ty si myslíš, že bych já-? Já, že bych nebyla já?" podívala se na něj značně opovržlivě. Regulus protočil oči.

"Co já můžu vědět... "

"Samozřejmě, že nic. A pokud se nehodláš začít chovat k Mary slušně, tak se otoč a laskavě vypadni!" Mary sebou zděšeně trhla, když slyšela její sestru, jak svým... mocným hlasem komanduje Reguluse. Ten se zamračil a založil si ruce na hrudi.

"Dobře, ty očividně budeš Bet, ale vždyť Mary nic neví, jakoby to ani nebyla ona, chová se divně a říká podivné věci."

"No já -" zadrhla se najednou Bet, ale pak jí na mysl vytanula vzpomínka na rozhovor s Mary. "musím ti něco říct. Tedy, soukromě...Phee, zaveď Mary do společenky, dobře?" vzala sestru za ruku a posunula ji k Phee.

"Proč? Já to chci taky vědět! Nějakou novinku!" bránila se Marion, když se jí sestra chtěla tak viditelně zbavit.

"Phee?" otočila se Bet na dotyčnou.

"Ne! Bet! Řekni mi to taky...prosím...!" škemrala Mary dál.

"Marion, pojď, podíváme se, jestli tam ještě nejsou ty sirupový košíčky, jo?!"

"Sirupový košíčky?!" pookřála trochu Marion. "Ale já chci slyšet i tu novinku!" vzpamatovala se rychle.

"Ta počká, košíčky ne, pojď!" přesvědčovala ji Phee a vzala ji opatrně za loket. 'To je spojenec....' pomyslela si Bet spokojeně.

"Ale - BET!" zavolala ještě.

"Mary, neboj..." vrhla na ni pohled - ve kterém už byla profík - alias 'O tom potom'.

"Tohle není fér!" stěžovala si, "Řekneš mi to pak?! Přísahej!"

"Mary..." řekla klidně Bet a podívala se jí zpříma do očí. Marion se pod jejím přísným pohledem trochu přikrčila.

"No.. dobře..."

"Úžasné, díky..." usmála se na ni trochu Bet. Pak rázně vykročila do chodby. Regulus zmateně zamrkal, ale následoval ji. Marion se otočila k Phee.

"Jdeme? A jak to, že máš košíčky ve spolce?" ptala se.

"Jistě…no...na to jsem nepomyslela," zasmála se Phee a obě za chvilku zmizely na konci chodby. Bet se nadechla a pomalu otevřela pusu.

"Uff, no, začnu asi takto. O prázdninách jsme byly u babičky..."

"Jasně, ta co je po ní Mary, že? To už jsem slyšel..." řekl netrpělivě. Bet se trochu zarazila, ale hned toho využila.

"Ano. Jak jsi řekl, Mary není ani po mámě, ani po tátovi, ale po babičce, takže... když se ty dvě sejdou, je to katastrofa. No a Mary se jednou ráno probudila s tím, že chce nový účes.
Já neměla hůlku, tudíž se Mary spiklenecky vydala za babičkou..."

"Chtěla si změnit účes, a proto se tak chová? Promiň, ale to nedává smysl," ohradil se příkře.

"Necháš mě laskavě domluvit?" osopila se na něj. "Babička je už starší dáma. Dobře, je hodně stará. No a když namířila Mary na hlavu, tak se stala taková nehoda a prostě no... Mary přišla o paměť... nevím, jestli se jí vrátí....a prostě... nic si nepamatuje.... a navíc o tom neví... je přesvědčená, že je z jiného světa a -"

"Cože?!"

"Mary si nic nepamatuje a navíc si myslí, že žije asi o padesát let později, v jiné zemi a v mudlovské rodině, ještě v ruce nedržela hůlku... prosím tě... apeluji na tvůj rozum a na tvá rozhodnutí - chovej se k ní normálně, je možný, že se jí paměť zase vrátí, dobře? Jsi druhá osoba, které bezmezně věří..." propálila ho pohledem, který jasně naznačoval, že Bet opravdu nechápe proč.

"Já... no... nevěděl jsem...a ona si nic... jo...to snad ne... jak?" pozvedl obočí.

"To už jsem ti řekla," protočila oči, "trpělivost, musíš jí vše pomalinku připomenout, dobře? Jo a prosím tě, zkus se nechovat jak povýšenej blbec v její přítomnosti, stačí, že je vždycky na dostřel Darius -" nestačila se včas zarazit.

"Povýšený blbec? Vždyť to ty jsi řekla, že se chováme jako nějací nebelvírští pošuci," opáčil neméně útočně Regulus.

"Ano, to je pravda. A vy samozřejmě musíte jít z extrému do extrému, že?" vypálila a pak zavřela oči, aby se uklidnila. "Ale stejně potlač své blackovské pudy..."

"Nám Blackům to náhodou jde moc dobře, potlačovat vychování. Podívej se na mého povedeného bratra," nepěkně se zašklebil a Bet se uchechtla.

"No dobře, hele a kde je ten - no ten - malý - jo, Matty?"

"Mám takové tušení, že právě míří ke školníkovi..." zašklebil se nevinně Regulus.

"Budeš z toho mít průšvih," protočila oči Bet, ale koutky jí zacukaly. "Je to děcko, musíme ho najít..."

"Kašli na to, on cestu najde a navíc zítra je taky den, ne? Dostane lekci pro přežití, pak by mi mohl ještě poděkovat..." zasmál se Regulus a oba zamířili do společenské místnosti.



"Mary? Phee?" vešla Bet do jejich ložnice a rozhlédla se.

"Bet?!" zakřičela Mary a hned běžela k ní.

"Kde je Phee?" otázala se Bet a rozhlédla se.

"Ehm, tady! Jen jsem byla u....v koupelně…" vynořila se odkudsi a usmívala se.

"Dobře, Mary, je čas, abych ti něco řekla..." otočila se Bet na sestru a doufala, že její plán vyjde a nic jí ho nezkazí.

"Jupí! Novinka!" zaradovala se okamžitě Mary.

"My nejsme z Česka, my nejsme mudlové, kteří se nějak dostali do těchto těl! Jak jsme byly u babičky, tak jsi při jedné nehodě ztratila paměť. Za jiných okolností bych ti řekla, že si za to můžeš sama, což taky můžeš - vlastně jsem ti to řekla - no to je jedno..." obrátila se na Phee.

"Wow! No a při jaký nehodě?" optala se Phee se zájmem.

"Já... COŽE?!
To tedy ne...to nemůže být pravda. Já toho psa vážně skoro zabila... PAMATUJEŠ?!" Ono se jí to všechno zdálo? Celá ta cesta vlakem? Ale vždyť ona tu s sebou má Harry Potter knížky a vlastně všechny věci z roku 2010!

"Ále, Mary chtěla změnit účes..." mávla Bet rukou. "Phee, prosím tě, mohla bys nás nechat o samotě? Všechno ti to podrobně povyprávím..."

"Jistě, půjdu se podívat do společenský místnosti…" řekla důstojně a elegantně odkráčela.

"Bet!" vyjekla Marion na sestru, když jejich kamarádka opustila ložnici. Bet zavřela oči a radostně vyskočila.

"Jo! Mary, já jsem tak ráda, že jsme to zvládly!" zubila se a objala sestru.

"Tak hele... na nádraží jsi mi říkala, že se mám vzpamatovat, že nejsme Boteinovy!"

"Byla jsi úžasná herečka! A - cože, tys mi to uvěřila?" vykulila Bet oči a několikrát rychle zamrkala.

"U sebe v kufru mám Harry Potter knížky, mám tam svoje oblečení... možná i plejstejšn...." začala Mary nervózně a trochu hystericky vypočítávat. "Můžeš mi říct, co se tu děje? Jaká herečka? Co jsme zvládly? A co jsi říkala Regulovi?" Marion začala přecházet po pokoji. Nic nechápala. Vůbec nic.

"Mary, klid, všechno je v pohodě. Chápej, Regulus byl přesvědčen, že ty nejsi ty. Já jsem musela něco udělat a tak jsem mu řekla naši historku o ztrátě paměti."

"Takže... jsem pořád Marion?" pohlédla na ni s nadějí v hlase.

"Jsi pořád Markéta..." upozornila ji. "Ale jinak ano, jsi pořád Marion."

"Jupí! Takže kamarádím s Regulem? Mám Buřtíka? Svůj rostlinný pokoj a... a to všechno? "

"Jo, obávám se, že máš - moment, kde je vlastně Buřt?" Marionino srdce vynechalo jeden úder.

"Mary?!" podívala se na ni Bet tím pohledem, kterým probodávají vyšetřovatelé viníky.

"Buřtíku!" vykřikla Marion a rozhlížela se, házela kolem sebe věci, které jí přišly pod ruku a vyluzovala další podivné zvuky. Náhle se z hromady vedle Marioniné postele ozvalo kvílení.

"Ty... jsi tady?!" klekla si Mary k hromadě kufrů.

"Uff...ten pes mě jednou zabije..." protočila oči Bet a pak si vzpomněla na svého pejska. "To není fér, já chci Browna tady..."

"Smůla! Hold... Brownie není sova..." zašklebila se Marion a zespod hromady vytáhla klec s Buřtíkem. Při zmínce o Browniem začala cítit vinu...

"Kdo ví, jak přepravíš tu svou obludu, až bude třikrát větší!"

"Pojď... chudinko..." vytáhla z klece psa, který byl poměrně zmačkaný, ale žil. "Nechám ho přece...ale - ne! Nech mě!" napomenula ho přísně, když se jí zakousl do hábitu.

"Eh?" Bet se podívala na tu potvůrku s povytaženým obočím.

"On má... asi má hlad…" konstatovala Mary suše, když jí roztrhl rukáv. Teda alespoň jedna z jeho hlav. Ta druhá olizovala ruku a třetí hladově zírala na Bet, která pro jistotu sevřela hůlku v ruce.

Marion se rychle snažila otevřít jeden kufr, ve kterém byl narvaný celý obrovský pytel s Buřtíkovým žrádlem, jeho pelech, hračky (muselo jich být třikrát tolik - aby se dostalo na každou hlavu) a další zbytečnosti, které mu Mary nakoupila.

"Toho si nikdo nevšimne, ne nikdo," ironičtěji již Bet promlouvat nemohla. Hraničilo to spíš s hysterií. "Hlavně, že s námi bydlí Phee a ještě další dvě holky...nikdo..."

"Řeknu jim, aby mlčely. Nebo myslíš, že jsou zmijozelští práskači?!" vykulila Mary oči.

"No, snad to nejsou drbny. Pro jejich vlastní dobro…" pokrčila zlověstně rameny. Aspoň něco pozitivního na Buřtovi.

"Je sice pravda, že mě tu nikdo nemá rád a že by se mě všichni nejraději zbavili, takže by jim takový vyloučení ze školy za držení nepovoleného tvora přišlo vhod..." zapřemýšlela Marion.

"Jmenuj, dámo, nikoho tu neznáš..." zašklebila se Bet. "Podle mě, tě mají všichni rádi."

"No ale hned ve vlaku jsem si stihla znepřátelit Poberty, pak Dariuse, Reguluse a toho Scarborougha, následně všechny prvňáky a ty, kterým jsem pošlapala nohy nebo je pocákala limonádou."

"Podle mě jsi to ty v celé své kráse, takže kdo tě nemá rád takovou, tak je blbec a nezaslouží si pozornost. Phee tě má ráda a já taky a Regulus -" tajemně ztišila hlas, "uvidíš. A pokud jde o Poberty, tak mám takový pocit, že to je jiná liga - ta nižší. Moment, nejnižší."

"Uvidím? Co to znamená? Vždyť v tom vlaku byl chladný jako kus ledu!"

"Že uvidíš...něco..." zamávala Bet rukama, což nechápala sama, proč udělala, natož aby to pochopila Mary.

"Ale co? Nějaká novinka?!" snažila se ze sestry vypáčit cokoliv dalšího. Pak pohoršeným pohledem šlehla po Buřtíkovi, který se nacpával granulemi a hrozně u toho mlaskal.

"Jestli jsi nevšímavá, tak to pro tebe novinka je. Pro mě a ostatní ne. Měj oči otevřené!" zakončila to teatrálně a zasmála se. Mary si povzdechla a rozhlédla se kolem.

"Asi bychom si měly vybalit, ne? Aspoň něco."

"No, hlavně nech v kufru Pottery..." poučila ji hned Bet a přitáhla si kufr sbalený skřítkou k boku postele. Otevřela jej. V jednom jeho rohu leželo něco zvláštního. Okamžitě to vytáhla.

"No teda, hele, Mary, sýr!" zazubila se a místností se zablesklo.

"Hej!" vrhla po ní sestra zlostný pohled. "Nestihla jsem se ani podívat, natož usmát!" bručela si Marion. Pak ale popadla psův pelech: "Aspoň zabydlím Buřtíka." Lehla si na břicho a zmizela pod postelí.

"Přinejmenším jsi přirozená!" zazubila se a podívala se na ten foťák. "Digitální zrcadlovka je sice lepší... ale tohle.... to je Stroj s velkým S..."

"Není tu prach!" podala mezitím Mary hlášení přidušeným hlasem. "Zatím bude tady... je tu docela prostor..." mumlala si dál.

"Aby ses ráno neprobudila na zemi," varovala ji Bet a začala skládat své oblečení do skříní. Teda spíš menší část, ale stejně bude pořád nosit uniformu, takže...

"Proč?!" nechápala Marion sápající se zpod postele.

"Buď ti sežere rošt a nebo za noc vyroste a proboří ho..." smála se Bet.

"To by neudělal. Viď?!" pohladila Buřtíka po jedné z hlav, ale další dvě se taky dožadovaly pozornosti…
 


Komentáře

1 C.V.O.K. | Web | 3. prosince 2010 v 17:51 | Reagovat

podarená kapitola =) (to "holt Brownie není sova" ma dostalo do kolien xD )obe dievčatá sa pekne blysli, teším sa na pokračovanie xD

2 Terez | 3. prosince 2010 v 22:20 | Reagovat

to se mi líbí :) bude takových překvapení víc? :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.