3. kapitola - Dopisy

23. listopadu 2010 v 12:04 | Betria |  Knihy, sny a realita

oOo 3.kapitola oOo
Dopisy


"Pro mě?" vykulila Mir oči, když si přečetla ne zrovna úhledné jméno na obálce. Hlavou jí projelo milion myšlenek, dohadů a nadějí. Nikdy předtím nic takového nezažila a v tom ji na mysl přišlo jedno jediné jméno.

"No jistě, to je přece Potterovic sova," ťukla se do čela Naomi a začala se sápat po dopise.

"Hej, ten je můj!" ušklíbla se Miriam a otevřela ho. Schválně se natočila tak, aby Naomi nemohla nic přečíst, ovšem jelikož se natočila zády k okýnku, papírem prosvítalo slunce a tak Naomi mohla s menšími nesnázemi číst taky.

"Pozdravuje vás," podotkla Mir a četla dál, "ode všech a taky se prý těší, až se uvidíme v Bradavicích. Lily už chybím…"

"Co je tady tohle?" ukázala Naomi na P.S., které Miriam tryskem přečetla. Trochu se začervenala a když v mžiku složila dopis, krátce odpověděla, že se na ně Albus a ostatní prostě těší. Naomi se na ni podezíravě koukla, ale nezbylo jí, než se otočit k okénku a zabavit se pozorováním okolí.

Miriam se snažila tvářit co nejvíc přirozeně, i když tomu tak v jejím nitru nebylo. Nebyla úplně nejotevřenější, když odpovídala na sestřin dotaz. Ovšem takovou věc nemohla nahlas říct. Naomi je odjakživa slepičí prdelka, tedy hrozně upovídaná dívka, která leckdy prohodí i to, co by neměla, i co nesměla. Shrňme to: Když jí něco řeknete, má to stejný účinek, jako byste to poslali do televize nebo rozhlásili rozhlasem.

Ano, Miriam měla Naomi ráda, jen jí v některých případech nemohla plně důvěřovat. A toto byl právě jeden z nich. Naomi ale jinak byla bezva sestra, veselá a dodávala dobrou náladu. Kdo ví, třeba se umoudří a Miriam jí bude moci víc věřit.

Celá cesta ji velice překvapila. Tak za prvé: Celou cestu měl otec puštěné mudlovské rádio, což nikdy jindy nedělal už ze zmíněných konverzačních důvodů. Za druhé: Naomi mlčela. Byla zticha. Odpovídala jen když musela. A konečně za třetí: Když vjeli do jejich ulice, na okénko zaťukala sova. Znovu.

"No to mě podrž, jen se rozloučíme, už nás zase shánějí," usmál se táta a zabočil na příjezdovou cestu.

"Zase pro tebe…" vzdychla Naomi, ale najednou sebrala své věci a s potutelným úsměvem vyběhla do domu. Mir jen tak-tak stihla uchopit dopis, aby ho sestra nezahodila na cestu.

ooOoOoo

Tamara seděla v pokojíku. Jako vždy. Co jiného mohla dělat, když její matka musela být v práci a neměla, s kým by si někam zajela. Na nočním stolku byl sloupec knih, které již přečetla a dalších se jí nyní nedostávalo. Zapomněla zajít do knihovny.

Vanessa zasedla k pianu a její prsty okamžitě ovládly klaviaturu. Hrála krásně. Její nejoblíbenější skladby musely být buď velmi melancholické anebo naopak veselé až ztřeštěné. Nyní si vybrala první variantu, která byla Tamaře milejší, i když na ní bylo vidět, že by potřebovala rozveselit.

Dopis poslala a sova se vrátila zpět bez odpovědi. Neudivilo ji to, ale zarmoutilo. Přece jen v ní hořel plamínek naděje, který tímto dokonale pohasl.

"Dost…" řekla si a vytáhla ze zásuvky zbytky látek, které někdy používala na různé hlouposti, ale teď s nimi měla dokonalý plán. Vzala nůžky, jehlu a nitě, dvě nebo tři starší čelenky, pár sponek a dala se s veselým, trochu bláznivým úsměvem do práce.

ooOoOoo

"Naomi je večeř- " rozrazila Miriam dveře sestřina pokoje právě ve chvíli, kdy rodinná sova odlétala s dopisem na nožce.

"Hned jsem tam," usmála se Naomi a Mir spěšně vycouvala. Nepochybovala, že ví, komu byl dopis určen. Ona sama již svou sovu odeslala na tutéž adresu s odpovědí na předchozí dva dopisy před deseti minutami.

Ale, třeba se přece jenom mýlila a sova s dopisem od Naomi míří k její nejlepší kamarádce Stephani. Bude se tím prozatím utěšovat.



Z bloumání po domě bez zjevného cíle, snad jen aby neměla špatné svědomí, že toho na večeři tolik snědla, vyrušilo Miriam tiché, jí tak známé ťukání. Okamžitě otevřela okno v chodbě, kde se právě nacházela, šupla sově do zobáku pamlsek a nechala ji vyletět nahoru do pokoje. Miriam se musela usmát, když otevírala dopis.

Ahoj, Miriam!

To je velmi milé,
že vám chybíme tak, že potřebujete tolik kapesníků na ukrocení žalu. Mohl jsem si to dokonce ověřit i od Naomi. Moc rád bych uvítal, abyste se třeba domluvily a já psal oběma sestrám zároveň, protože psát tolik dopisů je nad mé síly, ale vše záleží na vás.

'Takže Naomi mu vážně psala. To je neuvěřitelné…snad… ne, to není možné. Očividně nemá ani s jednou z nás zvláštní úmysly, když napíše něco takového. Nebo je pošetilý.' pomyslela si Miriam. Proletěla několik odstavců, a zastavila se až na konci dopisu, který ji zaujal.

Ohledně rozloučení se omlouvám, nevěděl jsem, že toužíš po objímání. Rozhodně bych se zachoval jinak a možná bych si dovolil i tu pusu.

P.S. Potřeboval bych se tě zeptat na jednu otázku. Nechci chodit kolem horké kaše a tak se tě zeptám rovnou, zda-li mě máš aspoň trochu ráda a doufám, že víš, jak to myslím…

Neboj se napsat i zápornou odpověď.

A.S.P.

Asi neměla tak lehkovážně napsat o jeho rozloučení s Naomi, nicméně teď byla docela v koncích. Co mu na tohle odpovědět?

Popadla pergamen a psací potřeby. Chvilku seděla u stolu a přemýšlela, načež začala škrábat krátkou odpověď.

Milý Albusi,

Myslím, že by mi možná trochu vadilo, kdybych musela své informace sdílet s Naomi, zvlášť po tom, co jsi mi napsal a co ti chci odepsat.

Bojím se spíš napsat tu opačnou. Co myslíš, že k tobě cítím, když už dokonce skoro bezdůvodně žárlím na Naomi? A ohledně toho rozloučení, přesněji řečeno té pusy: Risk je zisk.

Miriam

Ani si dopis nepřečetla znovu a přešla k soví klícce. Zavázala Kitty dopis kolem nožky a omluvně na ni pohlédla.

"Ty víš, kam…" usmála se a otevřela okno, z něhož sova vylétla do potemnělé ulice. Teprve teď si Miriam uvědomila, co napsala a začala zuřivě volat jméno sovy, která se ovšem už nevrátila. Připadala si trapně, hlavně při pomyšlení, co napsala o sestře. Snad to nevezme zase tak vážně.

"Blbá, blbá!" zuřivě sebou plácla na postel a zavřela oči. Proč jí vlastně zrovna teď začal Albus psát a zrovna takovéhle věci? Nechápala to. Nechápala nic. Nechápala sebe ani okolí, ale věděla, že tohle nedopadne dobře. Nevěděla ale proč.

Znáte to: Teorie je, když všichni ví, jak to má fungovat, ale ono to nefunguje. Praxe je, že to ono funguje a přitom nikdo neví jak. A když to spojíme zjistíme, že nám to ono nefunguje a nikdo neví proč…

Miriam se přetočila na bok a přemýšlela. Zdálo se jí to nemožné, kýčovité, vymyšlené, nenormální a prostě a jednoduše nereálné. 'Možná si ze mě jen utahuje! Albus? Ne…'

A přitom to tolik chtěla. Měla několik představ. Někdy došla až tak daleko, že se začala zajímat o své svatební šaty či o 'jejich' byt. Když si uvědomila, na co myslí, okamžitě musela zatřást hlavou a někdy se i trochu proplesknout, aby se vrátila do reality…

"Jsi blbá..." zamručela si, donutila se vstát a unaveně přešla do koupelny.




Jaký je to pocit, mít rád někoho, kdo je za prvé o čtyři roky starší a za druhé v jiné koleji a za třetí je minimální šance, že se další rok uvidíte více jak týden či dva? Řeknu vám: nic moc…

Miriam zase dumala, poslední dobou vlastně nic jiného ani nedělala. Dopisy, co jí od onoho týdne chodily pravidelně, se začaly kupit a naplnily dvě zásuvky jejího psacího stolu. Dvacet za den, pak třicet, až se člověk diví, komu se to chtělo psát. Odpověď je jednoduchá. Albus vše co cítí, na co myslí a co si myslí píše, a když člověk myslí a cítí pořád, tak si to snad dokážete představit.


"Miriam, za hodinku!" křičela na ni Naomi za dveřmi. Volaná přitom rychlostí blesku házela do kufru všechno možné s příslibem, že když něco zapomene, matka jí to pošle.

"Já jsem připravená!" namítla rychle Miriam, naházela neuspořádaně všechno možné do kufru a rázně jej přibouchla. Pak přešla ke dveřím a odemkla.
"Chceš mi snad vzít zavazadla?"

"Ne, jen jsem ti to měla vyřídit…" pokrčila Naomi rameny a vesele sestoupila po schodech do kuchyně. Miriam se zašklebila, popadla svůj kufr sama a ještě do druhé ruky vzala klec po tom, co si přes ní přehodila tašku a bundu. Ano, připadala si teď jak Vánoční stromeček nebo jejich věčně přeplněné věšáky.

"Dobré ráno," řekla matce, která chystala rychlou snídani.

"I tobě," odvětila jí a poposunula k ní toast s marmeládou a sklenici mléka.

"Díky, tak jak to bez nás přežijete, co? Hrůza, já vím…" zasmála se Mir a už měla půlku toastu v sobě, teď ho zapíjela mlékem.

"Na Vánoce jste přece zpět…" snažila se to ulehčit matka, kterou to vždycky velice mrzelo, když svoje holky neměla doma. Trpěla tím.

"No… co kdybychom tam zůstaly?" zazubila se šibalsky a zlomyslně Mir.

"Ani náhodou, to se zakazuje," zasmála se její máma a zavolala do obýváku na zbytek rodiny.

"Dobré ráno," pozdravili se svorně. Otec se jen usmál a vypil čaj s mlékem, který sice není pro tento příběh důležitý, ale co kdyby si někdo zamiloval postavu otce a chtěl o ní vědět více?



"Tati, už bychom možná…" začala Mir, když bylo půl jedenácté a pořád se nedostali z domu. Typické, všude pozdě - minimálně na poslední chvíli.

"Vždyť už jdu! Pá…" obrátil se na matku, věnoval jí pusu na tvář a pak zmizel v krbu, těsně po tom, co zmizela Naomi.

"Ahoj, mami…" objala Miriam svoji milovanou maminku a pak se nasáčkovala do krbu.

"Opatrujte se a dávej pozor na sestru, ano? Mám vás ráda!" zavolala ještě matka, než Miriam obklopily zelené plameny.



"Tam!" zasmála se Miriam a běžela v chodbičce vlaku naproti své kamarádce. Ta se zasmála taky a objaly se. "Dva měsíce!" vyhrkla Mir.

"No jo, hrůza…" konstatovala Tamara a poukázala na dveře kupé, ze kterého právě vyšla.

"Jo, jejda, nechala jsem kufry tam -" nestačila doříct a její kufr padl vedle ní. Zamrkala a otočila se. "Nazdar, Marcu…" usmála se.

"Není zač, Miriam," odvětil takový normálně vypadající vysoký kluk. Teda zase tak normálně nevypadal. Kdo by na konci léta nosil čepici? Očividně se snažil zakrýt vlasy...

"Dobrý sestřih," rýpla si Miriam a podávala mu čepici - kterou před chvílí strhla - zpět. Tamara protočila oči a popadla ji za ruku.

"Dík," odvětil chlapec ironicky a ušklíbl se.

"Tak čau!" řekla rychle Tamara a vtáhla Miriam do kupé i s jejím kufrem. Sovu jen tak-tak popadla její majitelka, než se přibouchly dveře.

"Já vím, jsem paranoidní…" dodala ještě Tamara, aniž by se podívala na mávajícího Marca.

"Je to kamarád," řekla Mir razantně.

"Jo…ahá… Ty ale víš co…" zašklebila se Tamara. I s takového mála měla ale Mir okamžitě jasno.

"Jasně, Pacinková. Potěší tě, když ti řeknu, že jsem asi někdy stejně paranoidní?"

Že nevíte o čem se baví? No tak řekněme, že Marco je kamarád od prváku. Poslední dobou se ale začíná nějak víc zajímat, což si Miriam nepřipouští a považuje to za paranoidní, za pouhopouhý výmysl její momentálně pubertální mysli, i když nad tím vážně přemýšlí a dospívá k různým závěrům.

Když dojde k závěru A, ke kterému dochází i Tamara, totiž že Marcovi se Mir líbí, tak se obvykle praští do hlavy a začne si nadávat do sebestředných egoistů. Když ovšem dojde k závěru B, což je opačný závěr, tudíž že je Marco pouze kamarád, tak si nedokáže vysvětlit některé jeho chování. A Pacinková? No snad někdy příště...

"Ano, velice," přikývla Tamara a posadila se do vlaku. "A co… no… on…" začala se šibalsky a trochu šíleně šklebit.

"Neuvěříš!" vypálila hned Miriam a Tamaře se rozšířily zorničky.

"No, tak honem!" A to si obě říkaly, že vlastně nejsou zas na tak vysoké pubertální úrovni svých spolužáků, což díky tomuto rozhodně nebyla pravda…

"O prázdninách… jsme s Potterovýma byli na dovolené… no… a… tam se teda nic moc nestalo…" zamyslela se Mir.

"Miriam!" protočila oči Tamara.

"No dobře - a pak si tak jedeme domů a najednou sova. Pro mě od něj. Chápeš?!"

"A? Co v ní?"

"Neuvěříš!"

"Miriam!"

"Dobře, dobře… má mě rád!" zavýskla Miriam a padla do sedadla.

"Teda… já to ale věděla, už jak jsem vás prvně viděla si povídat… hm… a taky naposledy…"

"Moment…" Miriam si vzpomněla na věc, kterou nějak nedomyslela. Když ho teď potká, jak se má zachovat? Co má dělat? Co udělá on? To snad ne…

"Copak?"

"Co teď?"

"Na to jsem se tě chtěla zeptat… ne, že bych chtěla rejt, ale bavili jste se vážně ve škole všeho všudy jednou… když nepočítám organizační věci ke sboru…"

"Ticho… nechci to slyšet…" zavrtěla prudce hlavou.

"Dobře..." pokrčila rameny a po chvíli se usmála. "Jsme šílený a pubertální, takže vlastně naprosto normální..." zazubila se.

"Přeesně tak!" zasmála se Mir.



"No a co srpen?" optala se Mir, když jí přešel záchvat smíchu způsobený vyprávěním historek z červencového soužití dívek s jejich rodinami.

"Byli jsme tak různě po Evropě a bylo to super!" zasmála se Tamara.

"Wow... no tak já byla jen v Anglii, ale i tak," zazářila jí očička.

"Jasně, chápu..." zakroutila hlavou a vytáhla si knížku.

"Ty mi čteš myšlenky," zazubila se Mir a zvedla se. "Zrovna odcházím..."

"Cože? Kam?" zamrkala rychle Tamara, která knihu vytahovala z jiných důvodů, než z jakých Mir usoudila, že se s ní nechce bavit.

"Jdu tam, no tam...víš kam..." zasmála se a vyšla z kupé. Zahlédla ještě, jak se Tamara ušklíbla a potřepala hlavou. Mir někdy neviděla očividné.


Miriam prošla kolem skupinek druháků a třeťáků a vehementně se snažila dostat na konec vagónu. Bylo neuvěřitelné, jak má každý vrozený reflex na zastavování se uprostřed nejvíce frekventovaných míst a zacpat je na co nejdelší dobu. Když nahodila strojený úsměv a způsoby, které jí ovšem pomohly obejít tlachající drchačky, uviděla ho. Albuse a jeho pratičku. Polkla.

"A jsem - čau," usmála se na ně, když kolem ní procházeli. Všichni ji s úšklebkem pozdravili a padlo i poznámek, které Miriam radši přešla. Marco. Až teď si všimla, že mezi nimi je i Marco. 'To snad neee...'

"Ahoj, můžu tě doprovázet?" usmál se na ni a zastavil se, zatímco se ostatní bez sebemenší námahy dostávali dál chodbičkou.

"Za normálních okolností ano, ale vzhledem k mému cíli asi ne," zašklebila se při pokusu mu taktně naznačit, že se to nehodí. Ovšem když viděla jeho výraz, pro jistotu pohodila hlavou ke konci vagónu. Ještě se rychle ohlédla za odcházejícími a trochu se jí sevřel žaludek.

"Aha - no - eh -" zatvářil se poněkud rozpačitě Marco, chvíli uvažoval, jestli se má nějak omluvit, ale nakonec se jen usmál a vydal se za ostatními. "Měj se!" zavolal ještě.

"Jasně..." zamručela si Mir a s hlavou přeplněnou názory a myšlenkami či úvahami nad tímto setkáním došla tam, kam měla namířeno....



"Potkala jsem ho..." vypálila hnedka na Tamaru, když přibouchla dveře kupé.

"Vážně?" zeptala se a udiveně se na ni podívala.

"Jo... bohužel? Ale tak do háje co jsem čekala..." plácla sebou trochu hystericky na sedadlo. Zavřela oči a natáhla se.

"Že se k tobě rozběhne, věnuje ti pusu a představí tě svým spolužákům jako svou novou holku? Mám takový pocit, že to neudělal..." zapřemýšlela Tamara.

"Novou? On nějakou měl?" zamrkala rychle Mir a upřela na ni pohled.

"Nooo..." protáhla dívka, která na ni teď nějak provinile koukala z protějšího sedadla a když zavírala tiše knížku, skousla si ret.

"A ty to víš?!" prudce se posadila Mir, až se jí trochu zatmělo před očima.
 


Komentáře

1 Hannah x) / Christie | 23. listopadu 2010 v 18:12 | Reagovat

Páni, páni, páni, páni.... Tak mám pocit, že se nedočkám další kapitoly. :D :D Fakt úžasné Bet...

2 Terez | 24. listopadu 2010 v 17:09 | Reagovat

zamilovala jsem se do postavy otce a chci o něm vědět víc!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.