14. kapitola - Ještě nějaký překvapení v rukávu? Ne? Vzhůru na lodičky!

22. října 2010 v 10:22 | Betria&Marion |  Ehm...

oOo 14. kapitola oOo
Ještě nějaký překvapení v rukávu? Ne? Vzhůru na lodičky!


Marion práskla dveřmi a okamžik ještě zůstala stát. 'Hrůza. Co to je za holku? Ukecaná, praštěná, no ale především hezká. Teď vedle ní budou vypadat jako dvě škaredé obludy s podivným přízvukem, chováním a ještě ke všemu se ztrátou paměti...!'

"…ne ale Dvanácteráku, ten se z toho jen tak nedostane..." smál se kdosi na konci chodby. Marion otočila hlavu a ze široka se usmála. Poberti právě vcházeli do svého kupé.

"To je fakt..." zubil se vedle něho chlapec s hnědými vlasy a brýlemi.

"Sirius!" zamumlala a vydala se jejich směrem.

"Ste užafní..." mumlal Peter s plnou pusou a zapadl do kupé. Marion k němu po chvíli došla. Dveře byly otevřené a zevnitř se ozýval hlasitý smích. Odvážila se nakouknout dovnitř.

'MOMENT!' Zarazila se uprostřed pohybu. Ona opravdu vidí Jamese Pottera! Byl moc hezký. Velké čokoládové oči, malý nos, ústa doširoka otevřená, jak se smál. Tmavé, hnědé, rozčepýřené vlasy mu poletovaly kolem hlavy díky větru - okno bylo celé otevřené a vykláněl se z něj Sirius.

Na sedadle u dveří seděl tlustý malý, blonďatý kluk - Marion usoudila, že to bude Petr. A naproti němu poslední ze čtveřice, Remus Lupin. Světle hnědé vlasy padaly do hodných očí těkajících sem tam po stránce jedné knihy, kterou držel v ruce. Lehce se usmíval a Mary na jeho tváři rozpoznala jizvy.

"Chudáček malý, zmijozelský," zapitvořil se Sirius a zasmál se. 'Zmijozelský?' Ale ona je taky ze Zmijozelu. A je i malá! Udělají snad něco i jí?

"Ten se k nám už nepřiblíží..." přikývl James. Sirius přitakal a dopadl na sedačku vedle.

"Neměl si dovolovat!" prohlásil Petr a zvědavě pohlédl na Siriuse, jakoby zjišťoval, jak na jeho názor zareaguje.

"Ano, samozřejmě, Petře..." odsekl Sirius, jakoby to bylo úplně jasné. Petrovi úsměv v obličeji na chvíli zmrznul, pak se ale vzpamatoval a popadl další čokoládovou žabku, strčil si ji do pusy a začal žvýkat.

"No ale-" zarazil se James v půlce slova a podíval se přímo na Mary. Jejich pohledy se na okamžik setkaly. Marion hrůzou poskočil žaludek a rychle se skryla za dveřmi kupé.

"Zvěd..." řekl tiše James a Sirius vstal. "Kdo?" vyhlédl ven ze dvoří, které byly dokořán. V tu chvíli už se Marion rozutekla pryč.

"No teda…, odvaha…" slyšela smích všech v kupé a chvilku cítila ten pohled na zádech. Musela zmizet. Zahnula. V tom do někoho narazila a dotyčného srazila k zemi. Při pádu pevně stiskla víčka, která otevřela teprve až pod sebou uslyšela:

"Mary!"

"T- Ty... TY! Hledala jsem tě!" vydechla a unaveně si na Regího položila hlavu. Regulus zrudl a trochu znervózněl. Po chvíli si lehce odkašlal.

"Jsem rád tvým polštářem, vážně..." ujistil ji spěšně a snažil se pořádně nadechnout. 'Nevšimne si toho?' polknul. Marion se zaposlouchala do jeho zběsile bijícího srdce.

"Já - cítím tvoje srdce..." usmála se a položila mu na ono místo ruku. "Ale je moc rychlé..." Zkonstatovala. "Taky jsi někam běžel..." mluvila dál tichým hlasem, jakoby tam on nebyl a zase si na jeho hruď položila hlavu. Bylo to uklidňující a Marion si musela připustit, že i působivé.

"Mary... nechci tě rušit... ale mohla bys?" poukázal opatrně na to, že na něm stále celou váhou leží uprostřed uličky.

"Jasně..." zamručela, zapřela se o jeho hruď a s námahou vstala, pak k němu natáhla ruku a vytáhla na nohy i jeho.

"Uh," vydral se mu přes rty tichý přidušený zvuk, když se mu řádně opřela do hrudi - nečekal to. Vstal, trochu si roztřepal vlasy. "V pohodě?" optal se jí potom. "Kam jsi utíkala?"

"Pryč…" zazněla krátká odpověď doprovázená pokrčením ramen.

"Dobře.. a kde máš Bet?" nenapadlo ho nic lepšího.

"V- hej! Už jsme zase u Bet!" postěžovala si Marion. Regulus protočil oči a zasmál se. Pomalým krokem se blížili ke kupé, ve kterém dotyčná byla.

"Nech toho, jinak si budu myslet, že žárlíš," zazubil se a vzal ji kolem ramen. "Mimochodem, Darius mi říkal, že jste se ráno chovaly divně..."

"To je ten tát- ehm... náš spolužák?"

"Ano, Mary. Ten, do kterého je Bet zamilovaná," podíval se na ni trochu podezřívavě.
"Někdy se mi zdá, že máš výpadky..."

"Málem mě teď chytli James a Sirius!" odvedla - po řádném zrudnutí - řeč Mary, i když si tím moc nepomohla. Regulus se zamračil a chvilku asi přemýšlel, jestli to má být odplata za Bet.

"Proč tě chytali?" zatřepal nakonec hlavou a snažil se nemyslet na to, že se o nich baví. Což bylo trochu nemožné.

"Ehm...Já jsem.. hledala jsem tě..."

"Tak to je pocta," zašklebil se a sáhl na kliku kupé. Ztichl. "To je Phee?" zeptal se celkem zbytečně, když slyšel ten smích a zapálené vyprávění.

"Kd - jo! Jo, jo... jasně... to je.. ona..." zakoktala se Marion.

"No...uff... tak jdeme..." zhluboka se nadechl a otevřel.

"Čaau!" reagovala okamžitě Phee. "Tak co, Regu, jak je?"

"Regu?!" zamračila se Marion a naštvaně našpulila rty. Otočila se na Reguluse, který se sice po oslovení znechuceně zašklebil, ale po reakci Mary se šibalsky usmál.

"Nazdar," odvětil nakonec a sedl si na jedno z volných míst. Bet rázně, ale i elegantně vstala.

"Musím si odskočit. Omluvte mě..." pronesla směrem ke všem přítomným a otočila se ke dveřím.

"Jdu s ní!" zareagovala ihned Marion. Regulus se na ni nechápavě podíval, ale pak klidně pokrčil rameny. Asi to bylo úplně normální.

"Vždyť jsi teď přišla!" zvolala Phee trochu zklamaně. Nejspíš měla ještě celý srpen před sebou.

"A zase odchází," pokrčila rameny Bet a vytáhla Mary z kupé.

"Úh..." vydechla Marion, "...má výdrž, co?"

"Mary, ty jsi slyšela tak desetinu z toho, co za ty bezmála tři hodiny řekla..."

"No... ale... ne-e..." pokroutila hlavou.

"Ale ano, to by ses divila a ještě-"

"A ještě copak, Boteinová?" zazněl zase ten stejný chladně odměřený hlas. 'Proč? Proč zas a teď?!' pomyslela si naštvaně Bet. Pomalinku se otočila a znuděně zvedla oči.

"Cooo? Tebe už jsem viděla!" vykulila na něj oči Marion a zazubila se. Chlapec se trochu zarazil. I přes svou chladnou image nedokázal zamaskovat překvapení a nechápavost. Radši mlčel a snažil se získat zpět svou obvyklou tvář.

"A ještě potřebujeme něco zařídit..." dokončila - sice jinak, než zamýšlela - Bet a spěšně se otočila k odchodu. "Mimochodem, Phee je tady v kupé, nejspíš na tebe čeká..." dodala škodolibě.

"Jo! Takže můžeš jít za ní!" pokývala Mary hlavou, načež koutkem oka pohlédla na sestru.

"Tak, žij blaze!" řekla ještě Bet s výrazem zadostiučinění a pomalu vyrazila na druhou stranu. Marion na něj vyplázla jazyk, pak se ale rychle vydala za sestrou, jakoby se bála, že jí ten kluk něco udělá.

"Moment, jedna otázka," zarazil je chlapec.

"Ano?" otočila se Betria zpět s efektním pohozením vlasů, přičemž jimi švihla Marion přes tváře.

"Rozhodly jste se mě očividně naštvat ještě před příchodem do Bradavic. Myslíte si, že se vám to podaří? Nápověda: Ne..." ledově se usmál a vešel do kupé.

"Pitomec..." ulevila si Bet a protočila oči. Co si o sobě myslí? Je na ní, kterou nohou vstala z postele, je na ní, jestli si s ním chce teda spíš nechce povídat...

"My jsme ho chtěly naštvat? Že si nepamatuju!" prohlásila Marion sarkasticky. A nahlas. Hodně nahlas.

"Já taky ne..." protočila oči Bet. Marion si najednou vzpomněla na něco, co slyšela od Reguluse.

"Beet? Necítila jsi se s ním nějak... divně?"

"Jo, jako vždy blízko kreténa."

"Ah- ale- jakože... on...nevypadá tak ...špatně...ne?" soukala ze sebe Marion. Vyzvídání jí asi vážně nešlo.

"No...ehm..." zarazila se Bet a přemýšlela. "Tak nevypadá, ale to je jedno, jak vypadá, když se chová, jak se chová!" rozohnila se. Opět.

"Aha, ale moc ho ještě neznáme, co říkáš? Je to zmijozel, to ano, ale chodily jsme sním čtyři roky do školy."

"Tak třeba se ještě vybarví jinak... když se na to tak zpětně dívám... asi jsme se k němu chovaly dost neobvykle..." polkla. "Já chci vědět, co jsem dělala!" Pak si na něco vzpomněla. "Hele měla jsi nějakej deník nebo něco, ne?"

"Co- Co? J-Jakej? A ty jsi ho měla?" optala se Marion opatrně.

"No... nevím já měla třeba nějaký popsaný fotky a - no jo, vždyť Phee i Darius tam byli!"

"Aha. Asi bychom si je měly pořádně prohlédnout a co nejvíc lidí si zapamatovat. Protože -" Marion se zarazila "- co když na to přijdou? Že my nejsme my?"

"Na to přece nemůžou přijít..." ušklíbla se Bet. "Maximálně, že máme ztrátu paměti... možná bychom se mohly začít učit nitrobranu..."

"Ale třeba si řeknou, že jsme - já nevím, že jsme ty dvě holky zabily a proměnily se v ně."

"To bychom mohly jen v případě, že pijeme mnoholičný lektvar, což nepijeme..."

"No... dobře... ale... stejně budou mít nějaký podezření. Můžeme si vymyslet, že jsme třeba byly u babičky - kde jsme být měly - a že ona už je stará a nepovedlo se jí jedno zaklínadlo a že jsme ztratily paměť. Ale to řekneme jen v případě, že se nás budou ptát. Zbytečně na to nebudeme upozorňovat, jo?"

"Bezva, Mary," usmála se Bet, "když se snažíš, tak jsi ten nejinteligentnější člověk na zemi," zasmála se a vytáhla po chvilce štrachání z kabelky ony fotky. "Takže... Darius a Phee jsou tady společně se mnou..." dívala se, jak elegantně stojí vedle sebe na nádvoří a někdy si ona a Phee cosi pošeptají a začnou se smát.

"Z toho můžeme usoudit, že vy dvě jste hodně dobré kamarádky a pravděpodobně trávíte většinu času spolu," prohlásila Marion.

"Jak můžu s někým takovým vydržet? A co tam dělá on! To snad není možný..."

"No... ale budeš muset... třeba nakonec zjistíš, že je fajn...a on taky..." poučila ji Marion.

"Hmpf..." přesunula Betria tuto fotku na konec hromádky. V tu chvíli do ní drcl nějaký prvák a ona na něj naštvaně zavrčela: "Dávej pozor, mantáku!" pak potřepala hlavou. Dívala se na fotku Marion schovávající se před tím blonďatým klukem s brýlemi, který nepobral moc krásy a ani inteligence.

"Oh! Co to - JE!?" zděsila se Mary. Bet se rozesmála na celou uličku.

"Salazare... to je konec světa..."

"To vůbec není vtipný! vždyť je to nějakej.. hm... POŠUK!" vykřikla Mary vystrašeně.

"Je... je divnej..." smála se Bet dál. Radši zase fotku dala na konec hromádky. Na další byla jen ona a Mary a tak ji taky posunula. Pak se zarazila. "Já hraju famfrpál?!" vyjekla a hned se rozhlédla. Pár lidí se na ni otočilo, ale spěšně je odradila chladným pohledem.

"Ukaž!" vytrhla jí Mary fotku z ruky. "To je super!! Bet, ty jsi odrážeč!" výskala nadšeně. Betria chtěla něco namítnout, ale když jí to sebrala, odkryla fotku z nějakého sboru. Stálo tam plno lidí, byla tam i ona, stála v první řadě uprostřed, ale Mary tam seděla někde vpravo a - světe drž se - s houslemi. Bet se zase rozesmála.

"A já taky! " zavolala Mary spokojeně, když se našla někde vzadu na zemi s odrážečskou pálkou.

"Di-dí-vej!" kuckala Bet ve stejném okamžiku, jak se skoro dusila smíchem. Studenti v uličce začali zabouchávat dveře svých kupé a mizet v nich. Marion se nezmohla na slovo. Jen otvírala a zase zavírala ústa jako ryba na suchu. Bet se dál smála.

"Hele.." hlesla Mary,"...není hezké posmívat se cizímu neštěstí!"

"Ale to prostě nejde!"
Bet se smála tak, že jí fotky vypadly z rukou. Mary jednu ihned čapla a dostala záchvat smíchu.

"Jéécheche... spravedlnost..." Bet se zarazila.

"Co?!" popadla fotku.

"Koukni! " řekla Mary škodolibě a podstrčila jí fotku, kde Bet otevírala pusu a očividně zpívala dost depresivní

"No... jsem šikovná... jde mi to... což se o tobě říct nedá..." odsekla.

"Hrát na housle je umění!" opáčila Marion a zvedla bradičku.

"Jáásně..." protočila oči a srovnala si fotky zase na hromádku. Zastrčila je. "Jdeme zpět..."

"Ne-e..."

"Jo-o!"

"Proč?! Jsou zlý..."

"A to víš jak?"

"Pche..."

"Já to říkala..." usmála se samolibě Betria a zamířila zpět. Pomalu se šinuly ke kupé, odkud už kupodivu nebyl slyšet smích Phee, ale nějaké upištěné povídání. Bet otevřela dveře a zase je zavřela.

"Ne..."

"Co?! Sirius?!" Marion se zvědavě prorvala dopředu a nahlédla dovnitř.

"MARY!!!" upištěný hlas se ozval z kouta kupé. Seděl tam. Ten. Onen. Blonďatý. Nevkusný. Hnusný. Brýlatý. Křivozubý. Ten nějakej Scarborough...

"Zdrháme!" špitla Mary a dala se na útěk. Bet ji ale včas chytla za ruku.

"Neboj..." usmála se škodolibě. "Spravedlnost... " podotkla pak ještě a zavřela za nimi dveře kupé. Rekapitulace. Byly tu ony, Phee, Regulus, Darius a ten onen. Dvě místa volná. Bet okamžitě zamířila za Phee a sedla si netaktně mezi ji a Dariuse. Což jí moc po chuti nebylo, ale nechtěla sedět u špinavého okna ani vedle toho podivína, kam musela Mary. Musela…?

"Regulusi? Můžu si sednout na klín?" optala se rychle.

"Eh? Cože?" vytrhl se z jakéhosi bloumání.

"Na klín... víš co to je, ne?"

"No... Mary, jsou tu další tři volná místa..." pak se tak podíval na slintajícího Scarborougha a přikývl. "Fáájn..." Mary na něj nadšeně skočila. Regulus hekl. Zase.

"Salazare..." protočila oči Betria. 'Ona je nemožná.'

"Dík..." řekla ještě Mary k Regulovi a podívala se na toho podivného. Ještě se trochu poposunula na druhou stranu. Onen podivín si toho ovšem nevšímal a hned se s ní snažil konverzovat.

"Tak co prázdniny? No? A slyšel jsem, že jste dostali psa! No a tak - víš - tady máš ode mne dárek..." Mary polkla. 'To snad ne...'

Regulus se začal smát, ale když se na něj Mary otočila a naklonila se k němu, zmlkl.

"Tys mu řek, že mám....e psa?!" vyjela na něj tiše. Bet, která je ani moc neposlouchala je jen chvilku pozorovala a pak pozvedla obočí. 'Jáásně... povídali si tam...v tom pokoji...na tajným výletu... teď....jáásně...dělat ze mě debila nebude...to teda ne....'

"Já? Ne..." ohradil se Regulus.

"Jak to teda ví?!!"

"Ehm... to ona..." poukázal na Phee.

"Jak to víš?!" osopila se pro změnu na ni.

"Ona…" ukázala řetězově na Bet, která se zasmála.

"Bet? Jak to víš ty?!"

"Jak asi, co?" protočila oči. Mary polkla a podívala se na soví klec, kde přebýval Buřtík. Bet si uvědomila, kam kouká a taky polkla.

"Ehe… a co srpen?" otočila se Bet na Phee, vděčná, že tam je.

"No…nic…moc…nic moc…" polkla taky a podívala se na Dariuse. Jen na okamžik. Jen krátce. Mary si toho hned všimla.

"Jásně…." konstatovala nahlas a pak se otočila na Regula. "Jáásně…" zopakovala důležitě.

"Vidím, že není nic nového…" ušklíbl se Darius a bez jediného slova vstal. Když byl u dveřím, podíval se na Bet, jakoby čekal, že půjde s ním. No jasně, někde ji tam uřkne a kdo ví co ještě. Odešel. Phee pozvedla obočí a zamrkala. Pak pokrčila rameny.

"Regí?" ozvala se Mary protáhle.

"Neříkej mi tak!" varoval ji rychle.

"Proč?" otázala se, ale místo odpovědi se náhle ocitla až moc blízko toho… onoho… Regulus ji totiž shodil a vzápětí si protřel volné nohy.

"Fajn!" otočila se naštvaně od Reguluse. "Ty jsi měl pro mě dárek, ne? " otázala se provokativně na toho divňouse a s pocitem zadostiučinění se na chvilku podívala na Regula, který pozvedl obočí a začal se tiše smát. Mary znejistěla a otočila se na toho onoho. Byl nějak nebezpečně blízko…pořád blíž…fuuuj…

Mary vmžiku zalehla Reguluse, aby byla od 'Pošuka' co nejdál.

"POMOOOC!" řvala u toho, až se několik lidí na chodbičce zvědavě otočilo k jejich kupé. Což ona sice neviděla, ale i tak. Pošuk se zamračil a vytáhl psí kost.

"To máš pro-" začal.

"Vrrr…haff…" ozval se Buřtík. Všichni strnuli. Bet zrudla. Mary zbledla a nevinně se usmála.

"Moje…sova…hehe…" zazubila se. Všichni protočili oči, jakoby dostali společný povel. Marion se rozesmála. Pak si ale všimla, že leží na Regulusovi, který se tak nějak tvářil…tak nějak…odtažitě…no…prostě…divně…jakoby to ani nebyl on…tak…no...

"Ehm…" odkašlala si Mary a sedla si vedle, tedy z jeho druhé strany. Ano, štval ji, teď hodně, ale rozhodně lepší než sedět vedle toho … Pošuka. Regulus se na ni ani nepodíval. Jen tak bezmyšlenkovitě zíral z okna. Dobře, díval se - nezíral. A občas těknul pohledem ke kleci s Buřtem.

Mary se dívala nejdřív na něj, pak se naštvaně podívala na Bet, která si prohlížela nehty. Zase. Sklouzla pohledem na Phee, která se s úsměvem dívala z okna, pak něco zašeptala Bet, načež se začaly smát. Mary pak zamračeně přešla pohledem i na Pošuka, který se zrovna rýpal v nose. Nakrčila nos.

"Eee…jak se vlastně jmenuješ? Ty…poš-…teda…ty…" zeptala se, protože vážně nedokázala být zticha.

"Já jsem Camelopardalis Scarborough! Pro přátele Scar.." prohlásil hrdě. Ani si neuvědomil, proč se ptá a jak to, že se ptá. Došlo mu to o pár minut později:

"Ty to nevíš?" zamrkal. Bet se začala smát, ale svedla to na Phee, která jí zase šeptala. Podívala se na hodinky a zvedla se. "Půjdu..." řekla jen. Phee, jako by pochopila něco, co ani Bet tím slovem nezamýšlela, se usmála.

"Vím, jsi Camelo pardal cosi bla bla… a reálným jménem Pošuk, ne?" Chlapec zamrkal. Asi si pořád ještě neuvědomil, co vlastně řekla. Bet mezitím zmizela venku.

"No nic, to nevadí, já ti tak říkat nebudu…" ujistila ho spěšně. "I když…"

"To nevadí, Marionko…" Mary se znechuceně zakuckala a vyvalila oči, když se zase vesele zazubil. Koutkem oka pohlédla na Reguluse, kterému, i když se snažil, cukaly koutky.

"Nehraj to…" šeptla k němu a zašklebila se. Jeho tvář zkameněla.

"No tak fajn!" naštvaně se otočila a celou cestu (POZOR!) celou cestu byla zticha.


Bet šla chodbičkou. Už se smrákalo, když v tom ji zastavila čísi ruka. Podívala se na vysokého chlapce, který stál za ní a měl na prsou podobný odznak jako ona, ale prefekt to nebyl.

"Betrio, mohla bys mi vysvětlit, jak jsi mohla být tak nezodpovědná a nepřijít na domluvu? Není povinností, samozřejmě, být v prefektském kupé, ale snad nechceš prváky doprovázet bez hesla do kolejní místnosti..." protočil oči věcně a Bet zbledla. Úplně zapomněla na své povinnosti, které měla jasně napsané v dopise, který přišel s odznakem.

"Já... spala jsem..." řekla nakonec celkem pevně a pohlédla chlapci do očí. "Ty jsi ovšem přišel, abys mi to heslo řekl, že?" zazubila se mile a pohodila svými vlasy. Efektivní. Chlapec se zakoktal.

"A-ano. Sepsal jsem ti to," pokrčil rameny a začal ustupovat. "Uvidíme se, Boteinová!" řekl tím tónem, jakým jí začal vysvětlovat její chybu. A zmizel.



V okamžiku, kdy vlak zastavil, se Mary ztratila. Nečekala na Reguluse ani na Bet. Ta vzala svoji tašku a vyšla zamyšleně z kupé.

Phee nebyla zase tak…ehm…špatná… celkem v pohodě. Upovídaná, ale to není k zahození. Navíc byla průbojná, svá a roztomilá, když se snažila nepobouřit... nepobouřit jeho.... toho onoho nafoukance. Ale ten Pardál, ten byl dokonalý a navíc měl rád Mary. To byl gól. Bet se usmála a pomalu šla s ostatními ke kočárům.


"Juchů, lodičky!" zajásala Marion, když uviděla Hagrida, a vydala se za ním. Cestou si šťastně broukala. O hlavu větší než všichni okolo, ale spokojená.

"Do lodiček po čtyřech lidech, pouze!" zavelel Hagrid. Mary si ihned sedla k těm nejvystrašenějším.

"Ahoj! Taky jste tu pprvé?" zajímala se upřímně. Děti na ni jen vylekaně poulily oči.

Loďky se daly do pohybu. Mary se dívala po tom 'moři' a náhle sebou trhla, až se lodička zakymácela. Děti se polekaně chytly okraje.

"Ryba! Hele, viděl si ji?" drbla do jednoho chlapečka, který vypadal, že se rozbrečí. "Neboj, bude tu další.. hele tam… já ti ji chytím, chceš?" nabídla se hyperaktivně a už se natahovala. Co se nestalo…

"Eště trochu…" natahovala se, ale v tom se loďka překlopila. Děti začaly skučet, ale rychle se chytly loďky. Jen Mary zůstala na místě a vytrvale řvala: "BEEEET!"
 


Komentáře

1 Terez | 25. října 2010 v 23:13 | Reagovat

:D hej závěr je vskutku impozantní :D jako vždy už se vážně nemůžu dočkat nové kapitolky!

2 Christie | Web | 1. listopadu 2010 v 18:04 | Reagovat

Konec konců, já taky čekám na další kapitolu Bet. Žjr má pěknou odmlku, nezdá se ti? :)

3 Betria | Web | 1. listopadu 2010 v 20:53 | Reagovat

Ehe.... hm.... neeee.... vůbec :D:D já to dopíšu a pak to sem nahážu :D ne, kecám... podle mě nejpozději o víkendu tu jedna přibude a pak do Vánoc to chci určitě dopsat :D pak budu opravovat i JZVJ i ŽJR, protože jak jsem to psala tak dlouho, tak je začátek trapný... teda konec a střed taky, ale aspoň to pak bude jednotný :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.