13. kapitola - Cizí známí...

15. října 2010 v 10:15 | Betria&Marion |  Ehm...

oOo 13. kapitola oOo
Cizí známí...


"Už jedeme?" zabručela Marion sedící na schodech. Přes Buřtíkovu klec byla přehozená krásná látka a ještě její kabátek. Naštvaně spalovala sestru pohledem.

"Za chvilku, jen co David přistaví auto," poučila ji dotyčná a pohodila hlavou. Trochu si poupravila složitý drdol. "Jak se cítíš?" zeptala se příkře.

"Špatně..." špitla tiše Mary a sklonila zrak k zemi.

"To je dobře. Aspoň víš, jak jsem se cítila ještě před pěti minutami já!" sykla a vypadalo to, že dostane další záchvat.

"Jak?" zvedla Marion obočí, jakože nechápe.

"Ty se ještě ptáš?!" vyjela na ni a začala kolem ní chodit dokola. "Ty-ty-TY!" nedokázala nic jiného říct. V tom ale sešli před dům rodiče. Marion vstala a nenápadně se přesunula před klec, jakoby se ji snažila skrýt, i když byla dobře zamaskovaná.

"Drahá Bet, klid, sestra už tě zajisté nebude provokovat," usmál se na Marion laskavě otec.

"Já? Já jsem nic neudělala! Ona mi nadává!" Mary ublíženě vzlykla.

"Drahý, ona za to nemůže, podívej se na ni, myslíš, že je schopná provokace?" přijala matka rámě od otce a teď mu švitořila do ucha.

"Nemyslím, jsem si tím jist," zasmál se otec.

"Ty jedna," zavrčela zuřivě Bet a kdyby se nedokázala ovládat, určitě by už skočila Mary po krku. Nakonec se uklidnila a pokračovala v upravování drdolu. To dělala vždycky, když byla naštvaná. Když svou činnost dokončila, její tvář ztvrdla.

Auto dojelo před branku a David už odnášel kufry. Marion se na sestru uculila a popadla klec s Buřtíkem. Prosmýkla se kolem a rychle nasedla do auta.

"Tse," pohodila Bet znovu hlavou a přehodila si přes rameno svou tašku. Pak elegantně nastoupila. Marion na ni vyplázla jazyk, pak se ale vzpamatovala:

"Kde je Andy?" rozhlížela se.

"Dávno ve škole, drahoušku," zasmála se matka. "Vždyť víš, že Brumbálovi vyhověl!" odfrkla si.

"Proč? Proč nejede s náma?" rozčilovala se Marion. "Co když se mu něco stane?" dodala potom tišeji k Bet.

"To tě nemusí zajímat," sykla nerudně Bet.

"Betrio!" zhrozila se matka. "Mary se jen ptala!"

"Jo, proč jsi na mě zlá?" Betria si jen odfrkla podobně, jako její matka, ale mlčela. Otočila hlavu na druhou stranu od Mary, založila si ruce na hrudi.

"Co je?" poklepala jí Marion na rameno. Nedokázala být chvíli zticha. Bet jen vzdorovitě trhla ramenem a dívala se z okénka dál.

"Heej!" zatřásla s ní Mary. To Bet naštvalo ještě víc.

"Nech-mě-být!" sykla. "Já vedle ní sedět nebudu!" pokusila se otevřít zamčené dveře od auta.

"Snad nechceš vyskočit, drahá!" ozval se pobaveně otec.

"Ty chceš vystoupit za jízdy?" zamrkala Marion rychle.

"Ano! Jen abych tu s tebou nebyla!" vykřikla, až se David polekal a trhl volantem.

"Ááá!" vyjekla Marion a převalila se na sestru. Klec s Buřtíkem spadla pod sedadlo.

"Co to děláš, ty-!" zavrčela Bet na Marion a odstrčila ji.

"Já-nechtěl-já-vážně..." vystrašeně brebentil David, přesvědčen, že to bylo na něj. Teď už opatrně zastavil na semaforu blízko nádraží.

"Ne ty! TY!" sykla naštvaně Bet a pohodila hlavou. Nikdo jí nerozumí, nikdo ji nebere vážně, nikdo si jí nevšímá a nemá tady co dělat. V tom se ozvalo Buřtíkovo kňučení. Marion se vyděšeně napřímila.

"Mary, neplač... Bet! nebuď na ni hrubá!" okřikla ji matka, otec radši vystoupil hned, jak David zastavil u nádraží. Bet jen s otevřenou pusou hleděla dopředu, neschopna slova. Marion se nevinně usmála a zalezla pod sedadlo, aby vylovila klec. Betria na ni vrhla vražedný pohled.

"Tak už pojďte!" pobídl je otec. Betria elegantně vystoupila z auta a pohodila svými vlasy. Pak si nasadila sluneční brýle. A tak se celá rodina vydala k nádraží. David vezl vozík, kde byly narvané dva plné kufry a asi pět menších zavazadel.

"To je naše?" zasmála se Marion, ovšem nikdo jí neodpověděl a tak se všichni velice pomalu přesunuli ke správné přepážce.


"Otče, matko... jděte první..." řekla taktně Bet a podívala se na sloup. Tím má jako projít? Vždyť je to ten nejtlustší, nejhorší, nejhnusnější... a támhle ho počůral pes...

"A já jdu druhá!" upozornila Marion Bet s povýšeným tónem v hlase.

"Posluš si!" odsekla sestra a protočila oči. Začala trochu nervózně podupávat nohou.

"Nechápu proč, zlato, ale když myslíš, že to bude lepší..." pokrčil otec rameny a opatrně prošel sloupem i se svou chotí.

"Prosím tě, ty to nechápeš?!" osopila se Bet na Mary. Marion pozvedla obočí a zakoulela očima.

"Co?!" pípla.

"My-nejsme-kouzelníci!" sykla skrz zuby. "Už jsi použila hůlku? Máme nějaký důkaz?!" Marion na ni i nadále beze slova koulela oči.

"Mary! Cvak! Hop! Poskoč si!" začne už trochu hystericky řvát.

"My nejsme Betria a Marion!" Jmenované se na čele objevila hluboká vráska. "Ahoj, jmenuji se Bára a ty?" začala s ní dělat imaginární interview.

"Mar - Mar - Marionka... cože? Počkat! Co děláš?"

"Jsi Markéta!!" sykla a pak náhle polkla. Ucítila za sebou pohyb.

"Co jsi to řekla?" Bet se obrátila a zvedla hlavu. Přímo za ní stál vysoký chlapec s tmavými vlasy a modrýma hlubokýma očima. Díval se na ni s lehce pozvednutým obočím a provokativním výrazem tváře.

"Co se tu děje?" nechápala Marion, rozhlížející se kolem sebe, jakoby měla najít odpověď na nějakém vlaku či čele některého z cestujících. Podívala se na chlapce. Bet v tu samou chvíli trochu zčervenala, ale nakonec vzpurně pohodila svými vlasy, jako vždy.

"Tobě se nemám co zpovídat!" odsekla, čapla Mary za ruku a nadechla se. Pak pomalu vyrazila proti sloupu. Marion si až teď všimla jeho pohledu a mile se na něj zazubila, zatímco ji sestra táhla k přepážce.

"Nech ho a jdem!" sykla k ní Bet tiše, nadechla se a postrčila Marion skrz sloup první. Čekala tupou ránu od tupého nárazu, ale nic nepřicházelo. Marion byla pryč. Tak se elegantně napřímila a chystala se projít, když ucítila na svém rameni ruku. Přeběhl jí mráz po zádech.

"Ale, Boteinová větší," ozval se ten chladný a povýšený hlas chlapce znovu. Bet se prudce otočila, načež trochu musela zaklonit hlavu, aby dotyčnému viděla do obličeje, "vstala jsi dnes špatnou nohou?" Jeho ústa se sotva pohnula.

Když se Bet skoro v zápětí vzpamatovala, upravila si ofinu a založila ruce na hrudi. "Rozhodně tou lepší než ty a když dovolíš," odstrčila opatrně jeho ruku ze svého ramene, "tak nemám čas si tu s tebou teď povídat, sbohem!" odsekla a spěšně prošla sloupem.



"Drahá Bet, už jsem tě chtěl dát hledat," usmál se na svou dcerku pobaveně otec a díval se, jak k nim elegantně jde.

"Se nějak neseš!" prohlásila Marion.

"Někdo musí reprezentovat rodinu, když ty vypadáš, jak vypadáš..." sykla k ní ještě pořád naštvaně a znovu pohodila hlavou, aby se její dlouhé vlasy ladně ovily kolem těla. Při tomto pohybu zamrkala na jednoho z poblíž se nacházejících chlapců. Pak se spokojeně otočila k rodině.

"Ona flirtuje!" postěžovala si Marion matce.

"Zlatíčko," usmála se na ni laskavě matka. "Bet je už velká a musí se chovat podle toho, co si myslí, že je dobré..."

"Já jsem taky velká!" narovnala se Marion a pyšně zvedla bradu. O vteřinu později už se ale řítila k zemi pod tíhou Reguluse Blacka. Oba se rozplácli na zemi.

"Salazare..." protočila oči Bet a radši šla kontrolovat Davida, který nakládal kufry. Marion s Regulusem se hlasitě rozesmáli - stále sedíc na špinavých kachlích nástupiště.

"Marion, vstávej, měli byste si nastoupit do vlaku," prohlásil otec hledíce na hodinky.

Bet mezitím nastoupila a dívala se, jak David bere kufr po kufru, až nakonec chtěl ještě lépe uspořádat klec s Buřtíkem. Bet k němu okamžitě přiskočila a tu klec mu vytrhla. Buřtík zakvílel. 'Zrádče!!!' pomyslela si a usmála se nevinně na Davida.

"Děkuji, můžeš jít..." řekla a Buřtíka položila na sedadlo. Hned na to spustila žaluzie a vyšla z kupé ven.


"Tak, matko, otče..." usmála se a otce objala.

"Ahoj mami!" zašklebila se Marion a nechala se od jmenované políbit na tvář.

"Čau tati!" vzhlédla ke svému otci, který ji krátce, ale pevně objal.

"Matko," políbila Bet mámu na tvář a pak se postavila vedle sestry a Regula.

"Sbohem, Regulusi," říkala právě Marion a široce rozpřáhla ruce, přičemž Bet praštila do hrudi. Milá.

"Co blázníš... ten jede s námi..." podivila se Bet kuckavě a když se volně nadechla, protočila oči. Radši co nejdříve vyrazila zpět k vlaku. Marion se zahanbeně vydala za ní.

"Nashledanou, pane a paní Boteinová," řekl zdvořile Regulus směrem k rodičům jeho kamarádek.


"Jako malé děti... jako malé děti... jako malé děti..." vrčela si pro sebe Bet, když si prodloužila cestu, aby nemusela Marion hned vidět. Ta zamířila s Regulem ihned do kupé, které jim samozřejmě Bet sehnala, zamluvila, atd.

"Život je tak nefér!" zabručela si. "Člověk se octne někde, kde chtěl vždycky být a všichni mu to kazí...." mumlala si a šla dál na opačnou stranu. Unaveně si odhodila ofinu z očí.

"Čau, Bet!" ozvalo se za ní a pak ještě zvuky jako: 'Ou, moje chyba.... s dovolením...ta byla vaše?' Bet se otočila. Směrem k ní se přibližoval jakýsi chlapec, už převlečený do hábitu. Zmijozel. 'Tohle je ve Zmijozelu?!'

"Nazdar..." odvětila příkře, když se k ní prorval. Byl docela vysoký, trochu vychrtlý, měl podivnou barvu vlasů a tmavé oči.

"Bezva, já říkal, že zapomeneš a vše bude OK..." začal a frajersky se na ni zazubil, div se mu neblýsklo od zubů.

"Nazdar..." zopakovala, protože pochopila, že s tímhle by se asi bavit neměla. Otočila se a pomalu šla pryč. Nevěděla proč, ale byl jí tak nesympatický. Nebyl zas tak škaredý a vypadal celkem inteligentně, ale víte, že si člověk udělá názor na toho druhého během dvou vteřin? Ne? Tak teď už to víte.

"Ale, no tak.... jak bylo o prázdninách?" pokračoval v ukončené konverzaci a srovnal s ní krok.

"Dobrý."

"A Mary?"

"Dobrý."

"A já?"

"Nic."

"Co nic?"

"Prostě nic a teď mi dej galeon za to, že ses blbě vyptával..." protočila oči a z ničeho nic prudce změnila směr.

"Kam to vlastně jdeš?" On si vážně nevšiml, že s ním nechce nic mít? Že ji otravuje? Že chce být sama? Nějakej...

"Za Mary...hm... nechceš mi koupit něco k jídlu?" usmála se, když uviděla na konci chodby vozíček se sladkostmi. Záchrana.

"Jasně, počkej chvíli..." řekl a vydal se tam svižným krokem. Bet se jen strojeně mile usmála a když už byl dostatečně daleko, rychle utíkala pryč. Už chtěla být co nejdál a na co nejdelší dobu.

*v kupé*

"Kam šel Regulus?" optala se Bet po chvíli ticha, kdy se snažila být na Mary, která seděla naproti ní, dál naštvaná.

"Cože?!" vyjekla Marion. "Ah! Regulusi!" zaječela, pak se vyklonila z okna: "Régůlůsí!"

"Mary... já... není to tím, že jsem na tebe naštvaná….no…. mohla by ses pokusit chovat normálně? Jsi jako... dezorientovaná...." přesedla si k ní a objala ji kolem ramen. "Co se děje?"

"Poprvý do školy! Chápeš to? Na celej rok. Nikdy jsem tam nebyla. Nikdy jsem v ruce nedržela hůlku..." postěžovala si Marion.

"Tak si to zkusíme.." zazubila se šibalsky Bet a vytáhla svou z kapsy svou.

"Já ani nevím, kde ji mám..." posmutněla Marion a zamyslela se. "Aha! U Buřtíka v kleci!" přiskočila k sedadlu a strhla z klece svůj kabátek, následně i přehoz.

"Blázníš?" vyhrkla Bet a rychle zkontrolovala žaluzie.

"Oh...je - hm - poněkud rychle roste. Vlastně... rychleji než se dalo předpokládat."

"Měla jsi ho nechat doma a říct třeba Sally, aby se o něho starala..." podotkla Bet a ustoupila, když Mary skákala i s hůlkou ze sedadla.

"Cože? To nejde. Kdo by chránil bráchu?" zazubila se a prohlédla si předmět v ruce.

"My - bez něj?" navrhla Bet.

"Ne. Dáme ho před dveře jeho kabinetu a nikdo se k němu nedostane!" prohlásila Marion a pak dodala: "Nevím jak ty, ale já se chci v noci vyspat, takže držet hlídky nemůžu. A Regulus se mnou souhlasí!" významně na ni pohlédla a švihla hůlkou, takže úspěšně rozbila podivný vyviklaný stolek u stěny.

"Ty-ty jsi mu to řekla?! To o bráchovi?" zamrkala Bet rychle a znovu začínala být nepříjemná, nejen kvůli tomu stolku.

"Né...." ujistila ji Mary, načež se zasmála a hůlku pro jistotu dala zpět. "Nakecala jsem mu, že -"

"Že co?!" Dveře se prudce rozletěly.

"Čau, děcka!" vykřikla dívka stojící v nich a usmála se na ně pravým americkým úsměvem. Marion na ni vykulila oči. Bet se na ni otočila a vypadalo to, jako by nikdy nechtěla nikoho tak zabít.

"Kdo seš?" zvedla Marion obočí.

"Já?" začala se ta dívka upřímně, ale moc hlasitě smát. "Dobrý vtip, dámy!" zazubila se a zavřela za sebou dveře. Pak dosedla na sedačku a pohodlně rozvalená se na ně pořád usmívala.

"Co tu chceš?" pozvedla Bet nad tou drzostí obočí.

"Bet, přestaň..." smála se holka ještě víc.

"Co?! Děláš si ze mě srandu?" vybreptla Marion trochu nevhodně.

"Doobře," zasmála se znovu dívka, jako by ani nevnímala, co jí říkají. "Budu si s vámi hrát, když chcete... Ahoj, já jsem Pheakkey E. Vaivoline," zazubila se a uklonila. "No, kdo jste vy?" strčila před Mary imaginární mikrofon.

"Marionka C. Boteinová!" zazubila se Mary. Bet protočila oči a když se Phee snažila strčit i jí mikrofon, odstrčila ji. "Dobrý, ty asi víš, kdo jsem..." zamručela.

"Bet...mluv... je to sranda!" šeptla jí do ucha sestra, kterou to očividně začalo bavit.

"Betria E. Boteinová, konec frašky," ukončila to rázně a protočila oči. Phee udělala to samé skoro ve stejném okamžiku.

"Vážně máš nějakou špatnou náladu, Darius ani nekecal..." zazubila se a posadila vedle.

"Darius? To je tvůj táta?" zajímala se Marion nenuceně. Phee se rozesmála.

"Ne, Mary, to je takový vysoký kluk z našeho ročníku a naší koleje, který je inteligentní, rozhodný, přesvědčivý a taky nádherný..." začala se rozplývat, ale zarazila se. "Teda, to je samozřejmě teď jen sranda, hrajeme tu hru, ne?" vypadala docela nervózně. Bet se zašklebila, ale pak jí něco docvaklo. Podívala se na Mary.

"Aha..." zamračila se Mary. Samozřejmě vůbec nechápala, o čem ta holka mluví ani proč na ni Bet důležité kouká, ale opravdu netoužila po tom, aby si dotyčná myslela, že je blbá.

"Jasně..."dodala tedy ještě.

"Ehm... je vysoký... asi takhle..." stoupla si Bet a ještě tak dvacet centimetrů nad sebe dala ruku. Marion jen přikývla, ale ne, stále nechápala. Bet si trochu vzdychla.

"Ano, správně," zasmála se Phee už zase úplně v pohodě. "No a má tmavé vlasy, světlé oči, malou jizvu na bradě, znaménko na pravé straně nosu..." pokračovala vesele.

"A jak ty to tak přesně víš?" optala se Bet a neubránila se šibalskému úšklebku.

"Jo!" přidala se Marion. Nechtělo se jí věřit, že by na tohle přišla, i kdyby jej vídala každý den už čtyři roky. Proto zvedla obočí a vševědoucně pohlédla na Bet, která jí pohled oplatila a zašklebila se.

"No... ee... uu... jednou jsem ho... no... portrétovala!" vykřikla a začala prudce kývat hlavou. "Ano, portrétovala, pamatujete?" Sestry zmlkly. Tohle slovo bylo odzbrojující.

"No dobře..." protáhla Bet pomalu.

"A co prázdniny? No víte, já jsem byla..." odvedla Phee řeč někam jinam a další hodina byla zabita posloucháním o jejích zážitcích, přičemž jedinou reakcí z jejich strany bylo: 'Ehm...' a 'Jasně...' nebo 'Jo, super...' ale i 'Taky si myslím...'



"No, myslím, že se půjdu podívat po Regulusovi!" vyhrkla najednou Marion, když Phee začala dopodrobna popisovat den po dni na dovolené. Bet málem nadskočila a vrhla na sestru prosebný pohled.

"Za chvíli jsem zpět!" ujistila je a vypadla ven z kupé.

"Hehe..." ušklíbla se strojeně Bet a útrpně pohlédla na strop.

"Někdy se mi zdá, že spolu něco musí mít….a pak se chovají zase odtažitě a pak zase něco… je to divné..." zasmála se Phee. "Jsem jen ráda, že tu není Jerry… kvůli tobě, samozřejmě…" zazubila se na Bet.

"Jo… jasně…" přikývla trochu zmateně a přemýšlela, kdo by to tak mohl být. Pak jen pokrčila rameny a pohodlně si natáhla nohy na sedačku.

"Dneska jsi nějaká zamlklá a divná… to bude asi ta melancholie…nostalgie?"

"Máš pravdu, do Bradavic…." ,Poprvé, za někoho jiného, všichni jsou cizí známí…'

"Já vím, ale tak vydržíme i tenhle rok… jo, je to škola…"

"Všichni se tam těší…" nadhodila Bet větu, kterou si vyvodila čtením HP knížek.

"Všichni? Kdo všichni? Vsadím se, že Snape ani ne…" zachechtala se Phee.

"Co ty víš, třeba má důvod se sem vracet…" zašeptala Bet trochu tajemně. Ale taky jí to donutilo přemýšlet, proč vlastně Zmijozelští jezdí do Bradavic. Asi jen z povinnosti. Všichni Nebelvírští, Havraspárští i Mrzimorští se těší, až uvidí přátele, zažijou nové věci… ale komu o tohle ve Zmijozelu šlo? Proč tam teda jezdili?

"Zdravím, dámy…" ozvalo se a Bet málem sletěla ze sedačky. Asi se zamyslela trochu víc, než chtěla.

"Nazdar, Jerry…" řekla Phee tak otráveně, že kdyby trochu přidala, Jerry by padl mrtvý k zemi. Což Bet - čekáající, že začne jásat nad dalším Zmijozelským - překvapilo. Otočila se ke dveřím a uviděla tam onoho kluka, kterému utekla, když ho poslala pro sladkost.

"Tady máš, Bet," podal jí pytlík různých bonbonů a lahůdek, které nikdy neviděla a začínala se bát jejich barev. Polkla a snažila se zachovat neutrální výraz.

"Eh… jo…" přemýšlela chvilku, jestli se hodí poděkovat, ale naštěstí nad tím moc dlouho uvažovat nemusela, protože Jerry spustil.

"Phee, netvař se tak mile. Je ti snad něco? Vypadáš, jakoby ti právě nakopala mandragora."

"Ha, ha, ha…" protočila Phee oči.

"O, to je zase náladička," pokračoval uštěpačně Jerry.

"Udělej všem laskavost: Vem si hůlku a zabij se…" zašvitořila Phee. Bet jen koukala. To snad ani nebylo možné, jak moc tváří tato dívka měla. Co asi ještě dalšího skrývá? Každý Zmijozelský se chová jinak, než by chtěl? 'Salazare, Bet, ty jsi ale filozof…už radši vypni…'

"Phee, nebuď naštvaná, že jsem místo tebe pozval do Prasinek Bet! Vždyť je to tak dávno!" zavtipkoval, ale Bet ztrnula. Je možné… je možné, že…je tohle… její…. Ne…

"To je ta jediná věc, za kterou jsem ti vděčná, že jsi mě nepozval. Pak je tu ta druhá věc, že jsi pozval chudáka Bet, která tě sice odmítla, ale i když tam šla s námi, pořád si jí lezl do -"

"Víš co, Phee? Nestarej se, ok? A jestli ještě jednou budeš naznačovat… říkat….že dolejzám, tak si mě nepřej…" zasyčel a vypadal celkem nebezpečně. Dost na to, aby Mary utekla a Bet polkla.

"Vyhrožuješ mi? Oho, takže o rok starší kluk vyhrožuje nevinné mladší dívce, která mu ani nic neprovedla, jen řekla pravdu?" zamrkala. "Jak gentlemanské!"

"Stačí, už mě nebaví, jak se tu pořád hádáte. Jerry - nech Phee, ano? Nemáte to za potřebí… kruci, vždyť jste oba ze Zmijozelu…" protočila Bet znechuceně oči.

"Máš pravdu, jako vždy, Bet. S tímto absolutně neempatickým, nesympatickým a netolerantním člověkem nemá cenu ztrácet čas. Teď mě omluv," otočil se ještě na Bet a zmizel.

"Dávej si pozor! A pamatuj, že Bet tvoje nikdy nebude!" zavolala ještě Phee, než se dveře přibouchly. Bet zamrkala a pobaveně a ušklíbla.
 


Komentáře

1 Terez | 19. října 2010 v 20:04 | Reagovat

ach ach...už se tu začíná vyvíjet romanťika, co? :D

2 Hannah x) / Christie | Web | 21. října 2010 v 20:40 | Reagovat

:) Říkej mi jak chceš, mě je to úplně jedno. Je to vlastně zkomolenina, když jsem předtím byla Hannah Christopherová, tak teď jsem jen Christie. :) Tak je to vážně jedno.
No a nevím, snad bude nová už zítra, nebo v sobotu. :) No to usekávání se lépe dělá, než lépe čte jen co je pravda. :D :D Ale ty jsi nám už dlouho nepřidala ŽJR, viď? Když už jsme tak u těch povídek!!! :)

3 Betria | Web | 24. října 2010 v 15:19 | Reagovat

No já... ehm.. asi... jo ták :D no... ŽJR... tak 16. mám de facto napsanou, ale chci dopsat 17. než ji zveřejním... :D teĎ na to budu mít nejspíš víc času :)

4 hry-online-zdarma-superhry | Web | 5. dubna 2011 v 2:50 | Reagovat

hezký design

5 hry-online-zdarma-superhry | Web | 1. září 2011 v 9:17 | Reagovat

Chceš vyhrát super telefon Nokia E7? Podívej se na http://raketka.cz/soutez-o-telefon-nokia-e7 a hlasuj(zabere to max 1 minutku) :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.