7.kapitola - Kdy už tam budem?

1. května 2010 v 13:44 | Betria&Marion |  Ehm...
oOo 7.kapitola oOo
Kdy už tam budem?


Marion se probudila. Na to, jak pozdě usnula, poměrně brzy. Vlastně teprve začínalo svítat. Vybavily se jí vzpomínky z předešlého dne. Nejprve ten vlak…nechápala to. Změnilo jim to podobu…najednou umí anglicky…všichni se k nim chovají mile, znají je…a ony vlastně ani neví, kde se nachází. Jsou letní prázdniny…jenže v minulosti. Vrátily se o takových 40 let zpátky.

Její pokoj je jedna velká džungle. Všude samé květiny…postel nemá o nic lepší než nějaký vězeň v Azkabanu. Ne, že by si stěžovala…ale každý občas touží po troše pohodlí…
   
Úzkostí se jí sevřel žaludek. Co bude dál? Co bude dnes? Zítra? Za týden? Za měsíc? Rok? Vrátím se někdy domů? Uvidím zase svoje rodiče? Kamarády a přátele? Marion se posadila a otevřela první šuplík svého nočního stolku.

"Mary?" zavolala Betria a prodírala se tím pralesem někam do středu, kde tušila postel. Marion šuplík třísknutím zavřela a nasadila nevinný výraz

"C- Co se děje?" vyhrkla.

"Nic, nemůžu spát. A navíc jsi mi sebrala peřinu…" usmála se Bet, když došla až k posteli.

"Promiň..." sklopila hlavu.

"Vždyť se nezlobím," usmívala se Bet dál a sedla si vedle ní. "Co ale budeme dělat? Pokládají nás za něco, co nejsme..."

Marion se smutně usmála. "Já - já nevím, jenže očividně nemůžeme dělat nic. Včera... nejraději bych na to zapomněla..."

"Byla to legrace, ale teďka už je to takový divný. Zdá se nám tohle a nebo náš předchozí život? Přemýšlela jsem o hrozně moc variantách, stejně šílených a stejně neracionálních..."

"Vůbec nevím co se stalo. Vždycky jsem chtěla umět kouzlit, objevit se v potterovským světě a všechno si to vyzkoušet, ale TOHLE se od toho trochu liší . Řekla bych, že se odtud jen tak nedostaneme. Budeme se muset tvářit, že je všechno v pořádku, časem zapomeneme a možná se nám tu i začne líbit. Já nevím..."

Betria přikývla. "Myslím, že nejlepší bude přizpůsobit se podmínkám a užít si to, o čem jsme vždycky snily," usmála se a pak se zamračila. "Ta postel je fakt strašná..."

Marion se zasmála. "Nestěžuju si..."



"Dobré ráno," pozdravil otec zpoza novin.

"Dobré," odvětila způsobně Bet a ladně dosedla na židli.

"Čau… jídlo!!" vlítla dovnitř Mary a málem se spolu se svou židlí převrátila. "Ten banán je můj…" ubezpečila Bet a pak se zářivě usmála.

"Ehm, no, jak jistě všichni víte, dnes je velice slavnostní den…" začal otec a odložil noviny. Andy převrátil oči. Mary mezitím vzala do rukou misku s vodou, ve které plaval citrón a napila se. Všichni se k ní otočili a pozvedli obočí.

"Je to dobrý," ujistila je pohotově.

"Marion, drahoušku, to je voda na umývání rukou…" špitla matka.

"Ne," odvětila Mary a podívala se na Bet, která dělala vše pro to, aby se nerozesmála.

"Ne!" křikla Mary znovu a misku odsunula. "Že ne?" pípla a podívala se na otce.

"No, snad ti to můžeme odpustit, když máte dneska ty narozeniny!" zazubil se vítězoslavně otec, protože se konečně dostal ke slovu.

"Cože?" začala se smát Mary. "Dneska není Apríl. Narozeniny mám v listopadu a Bet v březnu…" usmála se.

"Jste dvojčata…" pozvedl otec obočí.

"Ne…jo?" podívala se spěšně na Bet, která už to nevydržela a tiše se smála do dlaní, i když měla na jazyku totéž, co Mary, bylo to vtipné.

"Proč mi to nikdo neřekl?" zamračila se Mary.

"Děláš si srandu?" pozvedl obočí pro změnu Andy.

"Joooo, tak jdem jíst?" zašvidrala po banánu.

"Ne, ještě jedno překvapení…" usmála se matka.

"Překvapení? To si nechám líbit…" odsunula banán a nastavila uši.

"Tak tedy, všechno nejlepší k vašim čtrnáctým narozeninám-"

"Hodně zdraví, štěstí," pokračovala matka.

"Málo rozbitých věcí," dodal Andy a podíval se na Mary, která před chvilkou začala šeptat Bet:

"V listopadu by mi bylo patná- moment, jak může vědět-?"

"Hodně úspěchů," zvýšil otec hlas a laskavě se podíval na Bet.

"Hej," ohradila se okamžitě Mary.

"Ty taky…" ušklíbl se.

"Díky," broukla spokojeně.

"A tady je to překvapení," vyhrkla matka ve chvíli, kdy se rozrazily dveře od jídelny a dovnitř vběhl krásný velký pes s černými chlupy.

"SIRIUS! Nebo Tesák?" zamyslela se Mary. "Ne, na Tesáka je málo uslintanej…" začala rozvíjet své myšlenky a Bet se jí honem snažila co nejtišeji a nejnenápadněji naznačit, aby ztichla, ale zabránil jí v tom jejich nový dárek, který si své přední packy položil na její nohy a kroutil ocasem.

"Sirius?" zeptala se matka zmateně.

"Slyší na jméno-" začal v klidu otec, ale nedostal se dál, protože Mary vykřikla:

"Buřtík!"

"Ne, není to Buřtík, je to-"

"Míráček! Jako, že má rád mír a je jeho symbolem," řekla znalecky Mary.

"To zní jak zmíráček…" protočila pobaveně oči Bet a pohladila chlupáče, který se na ní tak trochu usádlil.

"Ne, ne…to je pták…"

"Jmenuje se-"

"Mazel! Mazlikůů…" řekla trochu úchylně a spolu s Bet se zasmály.

"Ne-"

"Piggy?"

"Ne-"

"Beatle?"

"Ticho, Mary, nech mě domluvit!" řekl otec důstojně.

"Co takhle Greenberry?" nadhodila Bet.

"Jo! To je skoro jak 'Greenpeace'!"

"Fajn, ne, beru to zpět…"

"Je to Brownie!" vykřikla matka tak rychle, že jí skoro nerozuměly.

"Jakže?"

"Brow-nie," zopakovala.

"No…hnědá je taky přírodní…" zapřemýšlela Mary o kompromisu.

"Brownie…" usmála se Bet na pejska a podrbala ho za ušima. Pes jen spokojeně vrtěl ocasem.

"Buřtíků! Ahoj, vezmu si tě do pokoje, pod mým stolem ti bude dobře, mám tam jen fialky…a možná nějaký plazivý…ale to je jedno, když tam nebudeš moc dlouho, nic se ti nemůže stát…" Pes zavrčel.

"Nech ho," okřikla ji Bet.

"Nech mě!" opáčila Mary.

"Nech ji, Mary…" zdůraznil otec.

"Nech ji, drahý," obrátila se matka k otci, "vždyť nic nedělá!"

"Nechte se všichni…" zkonstatoval suše Andy.

"Nech nás!" křikla Bet s Mary.

"Fajn, já jdu," řekl Andy a vstal.

"Já taky. Nemám hlad!" Mary uraženě zvedla bradu nahoru. V tom jí zakručelo v břiše.

"Vůbec," ušklíbla se Bet, hladíce Brownieho.

"Pche!" otočila se Mary na podpatku a došla ke dveřím. Pak se vrátila a popadla banán. "Jen pro případ nouze," vysvětlila a zmizela.


Po deseti minutách klidné konverzace u snídaně se z ničeho nic rozrazily dveře. V nich stála Marion v podivných hadrech, okolo hlavy stužku.

"Tak já jdu," oznámila prostě, držíce své plné prasátko pod paží.

"Ne, takhle k Blackům nejdeš," zhrozila se matka.

"K Blackům? Ne, nejdu…nebo jo?"

"No takhle n-"

"Mají psa?" optala se rychle Mary.

"Ne, ale-"

"Tak nic, nejdu…jdu!"

"Pokud se nepřevle-"

"No jo…" protočila oči a bleskově vyběhla všechny tři patra nahoru.



"Brownie…Brownie…no jo…" smála se Bet a drbala psa na břiše. Matka nervózně přešlapovala před gaučem v přijímací hale a pořád kontrolovala hodinky. Měli zpoždění.

"M-A-R-I-O-N!!" zahřměl Andy, kterého už to čekání nebavilo.

"Už jdu!" ozvalo se z dálky a pak cosi dupalo po schodech.

"Ať nemá střevíce, ať nemá-" Ozvala se rána a pak tiché kvílení.

"Asi jsem si něco zlomila…" dolehlo k nim tiše.

"Marionko!" zděsila se matka.

"Klid mami, jen si nahodím rameno," zasmála se Mary, ale pak bolestně sykla. "I když… docela to bolí…" poznamenala okrajově.

"Mary!" doběhla k ní Bet jako první. "Co to děláš? Jsi normální?"

"Samozřejmě. Já za to nemůžu, to ty boty… a schody…"

"Jasně," ušklíbla se pochybovačně Bet a sáhla jí na ruku.

"Au! Jsi normální?!"

"Samozřejmě. Zlomená."

"Ne…"

"Počkej, pomůžu jí," Andy opatrně odstrčil Bet od Mary a pak vytáhl hůlku.

"Ty už můžeš kouzlit?" rýpla si Bet, když ji odstrčil.

"Už mi to povolili, když budu ten učitel," ujistil ji a pak namířil na zlomeninu.

"Ne jak Lockhart, ne jak Lockhart!" mumlala Mary vyděšeně.

"Jak kdo?" otázal se otec.

"Takovej blb, můj kámoš…" znejistěla Mary a mezitím Andy cosi mumlal. Pak vstal.

"Dobrý."

"Nic není dobrý, mám zlomenou ruku! Já, chudinka!"

"Právě jsem ti ji spravil, trubko," zazubil se Andy.

"Mámí! Ať mi neříká jak malýmu škvrněti…" ohradila se Mary a Bet jí pomohla zvednout se.

"Andy-"

"Jasně, mami. Chudinka…" prskl. "A trochu vděčnosti? Nehrozí, že?"

"Ne…" prohlásila Mary uraženě.

"Ty já ti ji zase zlo-" začal Andy.

"Hele, profesore, klid, jo?" rýpla si znova Bet. Začalo ji bavit si ho dobírat.

"Pche," odvětil a otočil se.

"Hej! TO říkám já!"

"Jedna hodina a sedmnáct minut," konstatovala matka a rychlým krokem odcházela ke krbu. Otec to vše jen pobaveně sledoval.

"Pojďte, drahoušci, jinak se vaše matka zblázní. Nesnáší pozdní příchody," odvětil s úsměvem a všichni vyšli za ním a matkou.

"Brownie!" zavolala si Bet pejska a zmizela i s ním v krbu.



"Ten pes, mi zasedl místo!" stěžovala si Mary, namáčklá mezi psem a Bet, v třetí řadě sedadel jejich propůjčeného auta.

"To vydržíš," odvětila matka těšitelka, která seděla v řadě před ní.

"Tak se vyměníme!"

"Ne," rozhodla matka a podívala se na Andrease, který seděl vedle.

"Andy?"

"Ne!"

"Mary, to vydržíš. Jedeme jen od Děravého kotle na Grimmauldovo náměstí."

"Proč? Je to zbytečné, rovnou jsme se mohli octnout tam, ne?"

"Je to nezdvořilé a navíc takhle je to normálnější."

"Pche…Vrčí na mě…" zamumlala ublíženě Mary.

"Divíš se mu? Sedíš mu na ocase…" zasmála se Bet.

"No jasně, chudáček, ten se teda mačká! Nejen že má moje místo, ale JÁ mu ještě sedím na ocase! O, to je týrání zvířat!" hořekovala Mary ironicky.

"Rozhodně větší chudáček než ty. Sedět vedle tebe, ani mu za to nic nedaj…"

"Já mu klidně dám! Baňu a druhou na ňu!"

"Mlátit ho teda nebudeš!" varovala ji Bet. Pes štěkl.

Po chvilce klidu:

"Já chci vlastního psa…" zakňourala Mary.

"Jsi si jistá?"

"Jo. Já bych ho nemlátila…"

"Neumíš si uklidit ani po sobě-"

"Pche!" rezignovala a otočila hlavu ke stropu auta. "Kdy už tam budem?"

"Za chvilku…" řekla matka.

"Jasně, to jsi říkala i před minulou zatáčkou…"

"Od té doby stojíme na semaforu…"

"Ne-e…"

"Jo-o…" řekla Bet.

"Ne-e!"

"Jo-o!"

"Pche…" urazila se Mary a otočila hlavu zpět ke stropu. "Kdy už tam budem?"
 


Komentáře

1 terez | 1. května 2010 v 14:51 | Reagovat

nech mě! nech ji! nech nás! :D nemůžu :D super baru :D tak jen přidávej! už se těším na další kapču :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.