5.kapitola - Novinka?

1. dubna 2010 v 16:46 | Betria&Marion |  Ehm...

oOo 5.kapitola oOo
Novnika?


Andy po něm švihnul trochu nechápavý a posléze naštvaný pohled. "Chtěl jsem je překvapit sám," řekl ublíženě.

"Jakou?! Miluju novinky!" Marion se šťastně zamrvila na židli a upřela na bratra oči.

"Víte, drahé sestry," zdůraznil ironicky, "Camélie a já -" začal Andy značně nervózně.

"Budete se brát?!" vyletělo z Bet, než se stačila ovládnout a nepokrytě na něj zírala.

"Ne, rozešli jsme se," dořekl a pozvedl obočí. "Proč každej očekával, že se rozejdeme a každej to i přivítal?" Betria se začervenala a Marion šťastně zazubila. Pak ale nasadila masku truchlícího a smutně pronesla:

"To je mi opravdu líto. Kdo z vás to skončil?"

"Doufám, že to ty jsi dostal rozum," řekla matka povýšeně.

"No???" přidala se i Marion.

"Ne, odchází studovat do Francie a v Paříži chce 'volnost'…" odfrknul si.

"Andreasi, já ale myslel tu druhou," mrknul na něj otec a podíval se na matku.

"On má dvě holky?" vykulila Marion oči.

"Ne, druhou novinku," usmál se pobaveně otec.

"Uff... tedy... chci říct: Sem s ní!!" Betria útrpně pohlédla do stropu. Všude v domě, jak si stačila za svou krátkou přítomnost všimnout, byly nádherně zdobené stropy a lustry. Motivy květin se objevovaly hodně často, ale někde byly i zvláštní stvoření.

"Klid! Nemá dvě holky! Teď to říkal..." usmála se na Bet Mary a poklepala jí na rameno. Betria se zatvářila, jakoby byla schopná sestru na místě zabít.

"Jo, tá…" vzpomněl si Andreas a zašklebil se.

"Jaká? Řekni mi to...prosím..." zaprosila Mary.

"Budu vás učit OPČM," pokrčil nedbale rameny. Žufánek v polévce se trochu zatřásl a začal rozlévat první chod.

"Cože? To myslíš vážně?" Marion vypadala opravdu vylekaně. Chvíli na něj jen tiše koukala a pak se snažila naznačit Bet, že jí něco nutně potřebuje říct.

"Marion, nemůžeš přece odejít od jídla," zkazila všechny pokusy matka, která si jejích gest všimla, na rozdíl od Bet, která se ji snažila ignorovat.

"Ale já musím…" zakňučela Mary. "A ona taky…" ukázala na Bet, která se zatvářila, že neví, o čem to mluví. Taky nevěděla.

"Jestli chceš své sestře říct něco o samotě, počkej po dezertu, matka tě dřív nepustí, i kdyby šlo o život," řekl s nádechem ironie otec, usmál se a nabral lžíci polévky. "Dobrou chuť!"

"Dobrou…" zabručela Marion a pustila se do své dvojité porce polévky, jelikož nestačila zarazit žufánek včas. Betria nabrala na lžíci velkou zelenou fazoli a navalilo se jí. Okamžitě ji položila zpět do talíře.

"Mohla bych vynechat polévku?" zeptala se opatrně.

"Já taky?" přidala se Marion okamžitě.

"Jestli to je jen další způsob, jak se dostat pryč-" začala matka, ale Betria ji přerušila.

"Nesnáším zeleninovou polévku…"

"Já taky!" vyhrkla Marion.

"Dobře, počkejte na druhý chod," usmál se otec a s chutí vložil do úst květáček.

"Druhý chod? Kolik jich ještě bude?!" vyjekla Mary vylekaně.

"Sedm a dezert. Na vaši počest…" řekla hrdě matka.



"Ježdamane! Držela nás tam snad tři hodiny! A musela jsem to všechno sníst, ještě že sem neměla žádný maso. A kdo ví, jestli to ostatní bylo bio!" ječela Marion, když sebou plácla na čistou postel v pokoji Bet.

"Huš! Kdo ví, kdy ses myla naposled!" vyjekla Bet a sestrkala sestru na zem.

"Hej!" ohradila se Marion. "Připadá ti týden dlouhá doba?"

"Týden?!"

"No, Ekotýden!"

"Děláš si srandu?!"

"Jo," ušklíbla se a ležela dál pod krásným černým křídlem. Betria zatla pěsti a zhluboka se nadechla.

"Co jsi mi vlastně chtěla říct?" optala se klidněji a položila se na lenošku.

"Jo vlastně! Víš, že na str -" začala chrlit Mary, rychle se posadila, ale jelikož byla pod klavírem, třískla se do hlavy a zbytek věty zaniknul v dlouhém: "Auuuuu!"

"Ježkovy, v pohodě?!" vystřelila Bet na nohy a vytáhla ji odtamtud za nohy.

"Blm..zfudk…..mftsrrr…." zamručela Mar. Bet ji propleskla.

"Marion!"

"Tak ty máš o mě strach?!" vystřelila znova do sedu, div že se nesrazily hlavami.

"Ne, jak tě to napadlo?" pustila ji Bet a vstala.

"No, vypadala jsi vystrašeně," ušklíbla se Mary samolibě.

"Vždyť jsi měla zavřený oči!"

"Ne…."

"Kecy, no ale teď už k věci…" pobídla ji.

"Jo vlastně! Na straně 367 je napsáno, v poslední větě, že od doby, kdy Voldy žádal o místo učitele OPČM, nikoho si tam neudrželi déle než rok!"

"A?" řekla Bet poněkud nezúčastněně, prohlížejíc si nehty.

"Ty to nechápeš! Zabijou nám bratra!" vykřikla hystericky. Betria se na ni podívala, v očích se ji zableskla hrůza a pak začala rychle přecházet po pokoji.

"Musíme ho ochránit!" vřeštěla Marion dál.

"Ty zrovna!"

"Kdo jinej?! Ty sis na to ani nevzpomněla!"

"Mě by to došlo…" řekla Bet uraženě.

"Pche," to říkala Marion vždycky, když neměla co říct.

"Jdi spat…" řekla najednou Betria a otevřela dveře do šatny.

"Dík!" zazubila se Marion a skočila zpátky na postel. Vzala peřinu, zakryla se až ke krku a zavřela oči.

"Ne, jdi spát TAM!" ukázala Bet na druhé dveře z šatny.

"Co?" pootevřela jedno oko.

"TAM!"

"Kam? Ale nikam…" řekla nevinně.

"Jdu ti vytrhat všechny kytky v pokoji a vyházet ty tvoje 100% bavlněný věci!" pohrozila a chystala se to udělat Betria.

"To bys neudělala," řekla klidně Marion a dál si tam hověla.

"Myslíš?!" rozzuřila se Bet a vešla do jejího pokoje. Podívala se na miliony kytek a pak utrhla krásný lístek z jedné plazivé. Marion pootevřela oko a uviděla, jak jí Betria drží onen nádherný lístek před okem.

"Ne! Ne! TO si neudělala! Ten upadl sám…"

"Myslíš?"

"Jo…" knikla.

"Tak se dívej -" začala Bet a Marion vystřelila z její postele jako blesk a zmizela u sebe.

"Hej! A co moje peřina?!" vyjekla Bet za zavřenými dveřmi.

"Jaká?" zeptala se Mary tlumeně a pak se jen ozvalo: "Nylon…NYLON!!" a peřina letěla ze dveří, těsně před tím, než se znova zabouchly.

"Konečně…" oddechla si Betria a posadila se ke kosmetickému stolku. Vytáhla stužku z vlasů a pozvedla kartáč. V odraze zrcadla si znovu prohlédla svůj pokoj, kterému vévodil krásný černý klavír. Křídlo. Nádherná velká postel byla přesně podle jejích představ uprostřed pokoje. Ze stropu se na ni spouštěly jemné bílé závěsy a peřiny měly podobnou barvu, jen byly prošívané zelenou nití, podobně jako polštáře. Nábytek byl také bílý, psací stůl, knihovna, komoda, lenoška, postel a stejně tak i koberec, ale sem tam se na skříních nebo stěnách objevovaly Zmijozelské erby nebo -jak si domyslela- erby jejich rodiny. Znamenalo to, že jsou v Anglii a dokonce navštěvují Bradavice?

Povzdechla si a otevřela první zásuvku. Byl tam menší stoh fotografií, které se opravdu hýbaly! Na jedné byla její sestra s nějakým černovlasým klukem a pošťuchovali se. Bet se usmála a prohlédla si další. Znovu na ni figurovala Mary, jen kluk, se kterým se prala nebyl tak pohledný a černovlasý, nýbrž blonďatý a měl nevkusné brýle. Zase si uvědomila, jak ty lidi soudí podle zevnějšku a nejradši by si vlepila. Ovšem další fotka ji zaujala víc. Byla na ní totiž ona a její sestra. Stály před velkým hradem a culily se. Kolem nich proudili davy studentů a jednou za určitou dobu se tam objevil zase ten černovlasý mladík. Kdo to byl?



Mezitím se Mary proplétala mezi rostlinami…

"Kde mám postel?" zavrčela a odhrnula větev nějaké květiny. Naskytl se jí pohled na menší psací stůl - na kterém byly poházené nejrůznější papíry, obrázky, brky, pergameny, knihy, kalamáře s inkoustem a další. U něj byla zasunutá dřevěná židle - očividně nepohodlná a kontejner se čtyřmi šuplíky. Ke zdi, naproti dveřím do šatny, byla přiražena obrovská knihovna. Její obsah už tak skvostný nebyl. Knihy v ní byly ledabyle naházené a většinu z nich pokrývala vrstva prachu. Marion odhrnula další květinu, aby se dostala dál do pokoje. Ocitla se v malém, překvapivě útulném, koutečku svého pokoje, kterému vévodila poměrně velká, zato ale obyčejná postel a po zdech se plazily jakési liány, s velkými kalichovitými květy pestrých barev.

Hned vedle postele našla malý noční stolek se dvěma malými šuplíčky a lampou a taky starý obrovský zeměpisný glóbus. Názvy zemí, moří, řek a hor zde byly psány latinsky, ale Marion s potěšením zjistila, že jim rozumí.

V dalším rohu našla dveře do koupelny a o kousek dál i jiné dveře ven z pokoje. Vedle nich objevila kosmetický stůl se zrcadlem a malými květináčky. Dřevo veškerého nábytku bylo ebenově tmavé, stěny vymalované na zeleno a podlaha dřevěná.



Betria tiše naslouchala zvukům domu, větru venku a z pootevřeného okna na ni vál teplý letní vzduch. Nadechla se a přetočila na druhý bok. V tom uslyšela tichý, šoupavý zvuk. Ztuhla. Tiše naslouchala a srdce jí začalo bít rychleji. Najednou se ozvala rána… 
 


Komentáře

1 Terez | 5. dubna 2010 v 10:06 | Reagovat

no comment, úžasná povídka, strašně se mi líbí, zápletka, která se tady rýsuje je neuvěřitelně originální, moooc se těším na další kapču! :-)

2 Tracy | Web | 9. dubna 2010 v 16:36 | Reagovat

Já už chcu tu zlomeninu a večeři!!! Ne že by tohle nebylo vtipný, ale tamto je lepší :D

3 Teressska | E-mail | Web | 9. července 2011 v 21:49 | Reagovat

moc hezké :) !!! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.