6.kapitola - Velké převraty

27. března 2010 v 23:56 | Betria |  Jsem ze všeho jelen
oOo 6.kapitola oOo
Velké převraty

,,Pane, jestli jste příbuzný slečny Lilian Pinkerové, tak to tu podepište!" zarazil jsem se. Jaké Lily Pinkerové?

,,Ne, ne, kdo je to? Já jsem…no dovezl jsem Lily Evansovou!"

,,Vážně, tak to jsem tu špatně. Lily Evansová leží na pokoji číslo 257 a je v kritickém stavu. Má ale velkou šanci na uzdravení. Jen tak mimochodem, nevíte kde bych našla Pinkerovi?" zeptala se a my zavrtěli hlavou.


Okamžitě jsme tam vyrazili. Máma se však před pokojem 231 musela přemístit zpátky do práce, protože měla něco naléhavého a tak jsem pokračoval sám.

,,…, 251, 252, 253, 254, 255, 256…257…."
Jsem tu, co jako chci dělat? 'Ahoj Lily, víš, já tě tam nechal, protože jsem dospěl a tebe málem zardousil nějakej upír, hele sorry, je mi to líto'

Jsem v háji! To ať radši není při vědomí…tak těchto myšlenek jsem za chvíli litoval.

,,Hm….můžu dál?" zaklepal jsem a pootevřel dveře.

,,Jistě, vstupte," řekla přísně vypadající ošetřovatelka, ,,A, mladý pan Potter, posaďte se, nebudu vás rušit!" a odešla. Ona mě zná?

Sedl jsem si do křesla u její postele a pozoroval ji. Jen tam tak klidně a mrtvě ležela. Její jindy snědá pokožka byla nezdravě dozelena a v místě kousnutí měla červený flek, který pomalu, ale jistě mizel.

Proseděl jsem tam celý den s tíživými myšlenkami.

Když jsem se už zase podíval na její bezbarvou pokožku a až moc klidný výraz v obličeji musel jsem uhnout pohledem k francouzskému oknu. Slunce zapadalo a červený kotouč se pomalu snášel za kopce. Při tomto pohledu jsem pocítil teplo, teplo u srdce. Něco, co mi říkalo, že Lily neumře, že má před sebou ještě veliký úkol. Ani nevím, kde se ve mně ta jistota brala. Sklopil jsem zrak k Lily. Zase ty otravné vzpomínky. Pořád vrtají a víří hlavou, nechtějí si odpočinout. Jediným okamžikem odpočinku, je hluboký -pro mudly bezesný- spánek. Při tomto pomyšlení jsem i proti mé vůli usnul.

oOooOooOo


,,Stále se neprobouzí?" uslyšel jsem jakoby z dálky hlasy.

,,Siriusi, nech toho, vždyť jsou tak roztomilí…" promlouval mu do duše ženský hlas.

,,Vážně? Doufám, že se nebavíte o mě…" přerušil jsem jejich určitě záživnou debatu a ještě se zavřenýma očima jsem se protáhl. Po otevření jsem zřel skutečnost. Stál tam Sirius, Remus a máma. Zajímavá sestava.

,,Dobré odpoledne, jak pak se ti spinkalo?" zeptala se mamka s přeslazeným hláskem.

,,Bezesně," odpověděl jsem jí.



Lily ležela bez hnutí v nemocnici asi týden. Nebyl den, co bych za ní nepřišel já. Byli tu i její rodiče a celá famílie, všichni Poberti a moji oba rodiče, kamarádky.

Byla tu i Erika, její nejlepší kamarádka, která je ze Zmijozelu, chodí s Malfoyem a kamarádí se i s Dasmou -která ji mimochodem doprovázela. Tři důvody proč ji nenávidět a jeden proč si ji oblíbit. Je tu ještě jeden důvod proč ji mít rád. Erika má totiž tajného ctitele -který o tom ještě neví, teda ví, ale nechce si to přiznat- a to v podobě mého nejlepšího přítele. Da, da, da - oho oho ohooo: Siriuse.

Je to velice zvláštní. Erika se svým nosem směrem k nebesům, plavými vlasy, očky připomínající pomněnky a prostě se vzhledem andílka (A/N: do zmijozelu to sedí), se k Siriusovi, černovlasému ďáblíkovi se smyslem pro humor, který jí tolik chybí, vůbec nehodí. No, ale jak se říká, protiklady se přitahují. To je jako s magnetickejma pólama. Plus a plus se nemaj rádi, mínus a mínus taky ne, ale dohromady se milují. (A/N: berte to s nadhledem)


No. Je tu však velký problém jménem Malfoy. Pochybuji, že se vzdá vlády nad Zmijozelem, po které toužila, jen kvůli Siriusovi a navíc, jak už jsem říkal, on si to nechce připustit, ale kdyby jste viděli jak na ni kouká…no baže…jak na ikonu.

Co je zkusit dát dohromady? On mi pomáhal s Lily a já mu teď pomůžu s Erikou. Sice nemám šajna jak, ale nějak to určitě půjde. Dobře, zas tak určitě to nevím.

Začínám si říkat, že jediný klad toho zranění Lily, je ten, že si můžu urovnat věci v bedně. Já na to totiž potřebuji trochu více času než ostatní. Roztřídit, co se má a co ne, co je pravdivé, co je výhodné, co nevýhodné, co bych mohl udělat a co bych se měl odnaučit, co si myslím a co vím (A/N: to bylo rychlé, nic), jestli Snapea umýt nebo psychicky zdeptat (A/N:poslední poznámku můžete přeskočit)…. Prostě toho mám v kebuli dost.

Tohle ale bylo jen několik málo z mnoha problémů, které řeším. Další problém = Poberti. Sirius mi naštěstí prominul ty moje výlevy, ale jinak pořád nadává, že už není sranda, že
jsem pořád vylepenej u Munga a že je všecko špatně.
Remus mě trochu chápe, ale někdy se přidá k Siriusovi a odtáhnou mě společnými silami domů.




V polovině srpna jsem zase seděl u její postele a pozoroval její bledou tvář osvícenou zapadajícím sluncem. Měl jsem v sobě prázdno. Nevěděl jsem kolik je hodin, čas jsem nevnímal. Jen jsem ji zase držel za ruku a hladil ji. Přemýšlel jsem o chvílích strávených společně. Až teď jsem si na to udělal čas a vlastně jsem přemýšlel nad všemi těmi hádkami, způsoby pozvání na rande a ostatních hloupostí, které jsem kvůli ní dělal, ale vlastně úplně zbytečně. Až teď jsem si uvědomoval svoje chyby. Chyby, kvůli kterým mě vždy odmítala. Kdybych byl na jejím místě, odmítal bych taky.

Najednou její ruka stiskla tu mou. Lehce se pohnula i ta druhá. Hlavu naklonila směrem ke mně a pomalu otevírala víčka. Všechno jsem viděl jako ve zpomaleném filmu. Pomalu se mi zjevovali její překrásné smaragdy až byli v plné své kráse. Představoval jsem si její krásný úsměv a její smích. Určitě ne:

,,Pottere! Co tu proboha děláš?!" štěkla na mě a posadila se. ,,Kde to vůbec jsem?"

,,Jsi u sv.Munga, pokousal tě upír, ty si to nepamatuješ?"

,,Co? To je blbost…vždyť jsem v klidu jela od rodičů autobusem do Blackpoolu a pozorovala jsem vás, dva největší frajírky a mistry světa amoleta, jak se záživně bavíte na předních sedadlech a rušíte mě ze čtení, když v tom PRÁSK a probudila jsem se tady," řekla vyrovnaně, ale ne jejím klasickým milým tónem. Mluvila jízlivě a ledově.

,,Pottere konečně sundej tu svoji pracku z mé ruky!"obořila se na mě ledovým hlasem a vytrhla se.

,,Kde je Erika?" podívala se na mě zase vyrovnaně, jak kdyby se před chvílí nerozčilila. Já jsem ovšem ještě pořád vstřebával to, co mi právě řekla. Ušklíbla se.

,,Cos čekal? Že ti padnu do náruče, když jsi tu obětavě seděl- hm…jak dlouho?" zkusila to znova a zase se na mě podívala. Já se stále nevzpamatoval.

,,Zem volá blbouna!" zařvala a tím na sebe upozornila lékouzelnici, která zrovna procházela kolem dveří. Vlétla dovnitř a začala vše kontrolovat.

,,Asi…..asi….." nemohl jsem nic říct. Čekal jsem cokoliv, ale tohle ne.

,,Asi, asi!" neparodovala mě ,,Vymáčkni se už! Nebo klid, do Vánoc času dost. Tak vidím, že od tebe se nic nedozvím. Můžeš teda odejít?" nečekala na odpověď.

,,Jak jsem tu dlouho?" obrátila se na ošetřovatelku.

,,Zhruba měsíc…"

,,Cože? Kolikátého je?"

,,20.srpna-"

,,Doprčic, pustíte mě? Je mi dobře!"

,,Myslím, že se na vás přijde podívat ještě lékař, protože vypadáte hodně zdravě, možná vás zítra pustíme…"

Tento rozhovor jsem skoro nevnímal. Byl jsem ponořen do svých myšlenek a nebyl schopen slova. Ona si nic nepamatuje. Chová se hůř než minulý školní rok. Chová se jak pravý Zmijozelan, arogantně, ledově, odměřeně a nenávistně. Tohle nebyla ta stará Lily, kterou jsem znal a z celého srdce miloval. Tohle byla zrůda.

,,Pottere, mohl by ses laskavě zvednout a zavřít dveře z druhé strany? Nikdo o tvoji přítomnost nestojí. No a jestli to zvládneš, pozdravuj Remuse!" křikla s úšklebkem a já za sebou zavřel dveře.



,,Jamesi, jak je jí? Slyšeli jsme, že se probrala-….ehm…..Jamesi?" to ke mně přiběhl Remus a Sirius.

,,Pozdravuje tě, možná by ses za ní měl zastavit…."

,,Co ti je?"

,,NIC! A NECHTE MĚ LASKAVĚ NA POKOJI S HLOUPÝMA OTÁZKAMA!!" zařval jsem na ně a vyběhl do svého pokoje. Nepoznával jsem Lily a ani sebe. Jak se to chovám? Vždyť jsem právě znova ublížil mým nejbližším, kamarádům, těm, co jsou pro mě vším. A zase jen kvůli té Evansové.

Zhroutil jsem se na postel a cítil jsem, že právě tak se zhroutil i můj svět. Právě jsem viděl jízlivou, zlou, nemilosrdnou Lily…rvalo mi to srdce. Každé pomyšlení, že se takhle změnila se mi do něj zabodávalo hodně hluboko. Byl jsem u smrti Lily Evansové a je mi špatně z toho, že před její smrtí jsme se hádali.

Možná byste chtěli vědět, jak to, že o ní mluvím jako o mrtvé. Velice jednoduše. Ta nějaká Evansová, co leží u Munga, je sice vzhledově stejná, ale chováním se liší. Moje Lily je mrtvá a já se s tím budu muset smířit.

Praštil jsem do skříňky vedle mne a cosi si pro sebe zavrčel. Pak mi hlavou probleskl nápad. Pomůžou mi kamarádi, tak bych si je měl jít usmířit.

S těmito myšlenkami jsem se vydal dolů, omluvit se klukům.

,,Siriusi, Remusi, chtěl bych se vám tímto moc a moc omluvit, za mojí nepříčetnost, která však zmizela jako pára nad hrncem. Stejně rychle teď zmizel i smog pobláznění okolo mého rozumu. Smutním sice nad ztrátou Lily Evansové, ale konec keců… tak co, kdo chce ořecha?" řekl jsem zvesela a hned se vrhl na zaskočeného Siriuse. Ten se však vzpamatoval rychle a tak začala bitka.




,,Jamesi! Je čas! Jedeme do šestého ročníku!" skákal po mě Sirius a nehodlal toho jen tak nechat. Se vší neopatrností, co v sobě mám jsem ho ze sebe shodil a zachumlal se do peřin. Sirius se však stále nehodlal vzdát. Uchopil roh peřiny a prudce trhnul. Peřina pochopitelně setrvačně letěla až k protější stěně, kde spadla na nic netušícího Remuse.

,,Sirie, nech mě, já už vstávám!" řval jsem na celý pokoj, když mě začal nemilosrdně lechtat. To jsem ještě neříkal? Tak to říkám teď. Jsem lechtivej snad na každé části mého těla. A Sirius to, na rozdíl od vás, ví už hodně dlouho. Teda ne zas tak úplně na každé části.

,,Prosím!" slzy smíchu se draly do očních kanálků a ven. Nepřestával. Už jsem myslel, že se udusím, když mě konečně přestal terorizovat.

,,No počkej! Já ti to oplatím, až to budeš nejmíň čekat!" křikl jsem ještě na záda mizejícího Siriuse.


,,Jamesi, ale už bys vážně měl pohnout. Je 10:30. Sice se přemístíme letaxovou sítí, ale ještě si nejedl a vypadáš, jako bys vylezl krávě s bachora!" řekl mi ještě Remus než se taky odporoučel na snídani. Péťa už před kuchyní stepoval v pět.

V klidu jsem se oblékl, marně se pokusil zkulturnit své vlasy. Pousmál jsem se nad skutečností, že Lily měla výjimečně pravdu, když říkala rozčepejřenej ....... , ale to druhý slovo to už pravda nebyla. Ta 'mrtvá' Lily mi schází.

,,Dobré ráno, synku!" pozdravila mě máma a strčila mi pod nos talíř z hemenexem. Sebral jsem z ošatky ze stolu rohlík a dal se do hodování.

,,Tak jak se těšíte na předposlední rok v Bradavicích?" pokoušel se rozjet konverzaci táta.

,,Jak jinak než skvěle!" odpověděli jsme se Siriem dvojhlasně.

,,A co ta Lily, dlouho jsi o ní nemluvil..." řekl nevědomky táta. Zarazil se až při pohlednu na moje strnutí a vykulení očí. Táta byl celé prázdniny pryč a neměl na nic čas. Byl na Novém Zélandě a vyřizoval tam něco pro ministerstvo. Vyprávěl nám o tamější škole čar a kouzel
From Devil to Angel zkráceně FDA ještě zkráceněji škola.

,,Ta umřela-" řekl jsem.

,,Cože?" vyprskl táta.

,,Jako ne že by umřela ve správném slova smyslu, ale po tom zranění se změnila. Takže TA Lily je mrtvá…" pokoušel jsem mu vysvětlit přenesený význam mojí věty.

,,Aha ….nechápu, to je jedno…."

,,Hele, přestaňte klábosit a alou do pokoje pro věci. Už je tři čtvrtě na jedenáct!" zavolala máma z kuchyně a my si vyběhli pro věci.

,,Tak se tam mějte, a pozdravujte Marka!" řekla máma a líbla mě na čelo. Jejda, vy ještě neznáte Marka? To je duch. Je to můj bratranec z třetího kolena od babiččiny sestřenice, je s ním legrace a loví nás z lumpáren, protože on jako jediný spolu s Krvavým baronem dokáže poručit Protivovi, což je pro nás nevýslovná výhoda. Mimochodem jen proto, že ho jaksi…no….šikanoval. To bych rád věděl, jestli když umře Srabu……no tak jestli se nás taky bude bát. Ale z nás se asi nestanou duchové…..

,,Jo, jo jasně mami, budu. Tak se tu mějte taky hezky a my jdeme. Ahoj!" zavolal jsem ještě a se Siriusem jsme zmizeli v zelených plamenech dřív, než začala s dalším poučováním.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.