4.kapitola - Mezi svými?

28. března 2010 v 12:28 | Betria&Marion |  Ehm...

oOo 4.kapitola oOo
Mezi svými?


Chvilku tam jen tak stály a zíraly na tabulky na dveřích, ale v tom se ozvala skřítka:

"Potřebují dámy pomoci s oblékáním?"

"Noo...já se nebudu převlíkat, mám dneska nový oblečení…." poznamenala Marion a šáhla po klice.

Skřítka několikrát polekaně zamrkala a pak špitla:
"Ale k večeři se máte převlékat, je to pravidlo už víc jak několik sto let..."

"Mě není sto let," podotkla Marion rozšafně.

"Aha, tak to nebudeme porušovat tradici- byl to vtip, že?!" vyhrkla Bet skoro unisono, aby odvrátila katastrofu, která musela nastat. "Ale už nežertuj a půjdeme si ukázat šaty, ano?!" zdůraznila poslední slovo.

"Ale-" nestačila Marion doříct a skřítka otevřela dveře do pokoje s tabulkou "Betria". Naskytl se jim pohled na pokoj nemalých rozměrů, s velkou postelí, krásným klavírem a dalším vkusným nábytkem. Betria otevřela pusu a spěšně si ji rukou zase zavřela, aby nevypadala příliš vykolejeně. Skřítka si ničeho nevšimla.

"To je vtip? Ta postel musela stát půlku lesa!" vykřikla Marion pohoršeně.

"Ale, slečno Marion, matka vám zakázala se o tom pořád zmiňovat..." špitla skřítka znovu a otevřela další dveře. Do šatny.

"NÉ! Ty máš vlastní šatnu! A tolik hader?! To je hrozné...musím zkontrolovat, jestli je to všechno 100 procentní bavlna!"

"Je to společná šatna," upozornila skřítka a nestačila se divit, ovšem pokorně sklonila hlavu.

"Nečekaně…" protočila Bet oči a poukázala na skříň s velkým 'B' a naproti s velkým 'M'.

"Mám tak velkou skříň? Ze tří stromů? Musím je jít na zahradu zasadit!" bědovala Marion. "Nejlépe celou školku! Tak hektar?"

"O tom potom, jo?" odsekla Betria a rychle otevřela svou skříň. Byla zaplněná stylovými věcmi, kalhotami, sukněmi, botkami, svetry a mnoha dalšími. Bylo tam i několik zásuvek, ve kterých byly mašle, spony, korále, náramky, náušnice plus pár podivností, které ani nevěděla, na co jsou.

"Nylon! To je nylonovýýýýý!" odstrčila Mary vzápětí svou sestru od skříně s 'B', vytrhla z věšáku krásné letní šaty, kterým nějakým nedopatřením čouhala cedulka, hodila je na zem a začala po nich dupat a skákat.

"Hej!" zavolala Betria zděšeně a odstrkala ji ne zrovna citlivě stranou. Marion se uraženě nafoukla a přešla ke své skříni. Opatrně ji otevřela. Oproti té s 'B' se zdála být poloprázdná. Bylo v ní oblečení přírodních barev. Poměrně skromná sbírka šatů, několik triček - většinou s květinami, kalhoty, košile, sukně, spodní prádlo, různě barevné punčocháče a ponožky, svetry a mikiny.Taky dva zimní kabáty. A to je vše. Málo, ne?

Betria nasupeně vzala šaty do rukou a pozorovala šlápoty na zádech.

"Asi tě zabiju," utrousila prostě a podívala se na skřítku. "Mohla bys pomoci tady slečně Marion? Je neschopná. A drž ji dál od mého šatníku," dodala a mršila po sestře velice zlý pohled.

"Ne! Já to zvládnu sama!" ohradila se Marion a zatvářila se svatouškovsky.

"Dobře," sykla Bet ještě a s rázným zatřepáním hlavy se otočila ke své skříni. Byly tam zvláštní modely a tolik doplňků a serepatiček, že se v tom málem nevyznala. "Půjdu se ještě osprchovat," řekla nakonec a zapadla k sobě do pokoje.

"Já...prosím tě, co si mám oblíct?" vyhrkla Marion tiše. 'Ještěže to neslyší Betria!' proběhlo jí hlavou.
Sally se usmála a rychle vyhledala v její skříni nějaké oblečení. Dokonale k sobě ladilo a Sally se právě natahovala pro sponu, když v tom Marion vykřikla:

"To sou hrozný hadry! Co je to?!"

"Vaše nejoblíbenější šaty slečno..." řekla vystrašeně Sally.

"To snad ne!" zatvářila se Mary vyděšeně.

"No...já..."

"Fajn...vezmu si je...ale... jen proto, že je to škoda látky!" skončila vzdorovitě a sebrala je.

Sally se zatvářila křečovitě a pak poodešla ke dveřím, které byly přesně naproti pokoje Bet. Otevřela je a s hlasitým 'Prásk' zmizela.

"Počkej... takže si mám vážně oblíct TOHLE?!" křikla ještě Marion, ale pozdě.

oOoOo

Betria dopnula botku a do natočených vlasů vpletla stužku, zavázala mašli. Poté naposledy prohlédla v zrcadle jak vypadají široké černé kalhoty k lehce konzervativnímu tmavozelenému svetru až ke krku a jestli je mašle dobrý nápad v kombinaci s těmi korály. 'Jsem snob! Namyšlenej snob… a narcis!' problesklo jí hlavou. Před tou představou se otřásla a bezděčně se otočila od zrcadla. Sfoukla svíčku, zmáčkla kliku a vyšla ven.

Ve stejný okamžik Marion rozrazila dveře, přičemž si málem zvrtla kotník na krátkém - přímo miniaturním podpatku. Hlasitě zaklela a s prásknutím za sebou zavřela, když v tom naproti ucítila pohyb a instinktivně zvedla hlavu.

Betria právě dovírala dveře, když uslyšela známý lomoz a hluk, který doprovázel pohyby její sestry. Otočila hlavu a vyprskla smíchy. Marion zamrkala a zalapala po dechu. Sjela svou sestru pohledem a hlasitě se rozesmála.

"Hippies jsou proti tobě normální..." smála se Betria a znovu si prohlédla její šaty s kytičkami, pásek, sponu ve vlasech a skončila u vysokých bot na minipodpatečku.

"T-to...co to - co to máš - na - na sobě?" vydávala ze sebe mezitím Marion mezi záchvaty smíchu, když ovšem zaregistrovala sestřinu poznámku, ihned ji smích přešel. Nasadila chladný výraz a chtěla něco opáčit, ale pohled na ni ji zase rozesmál.

"Co mám na sobě?" otázala se Bet, jako by nepostřehla posměch v jejím hlase. "Dokonalost! Úplnou dokonalost. Musíme žít někdy v šedesátých nebo sedmdesátých letech dvacátého století! Můj styl- vidíš ty dokonalé kalhoty?"

"Pche! Kalhoty? Tomuhle říkáš kalhoty?"

"Hele víš co, podívej se na sebe!" ušklíbla se Bet na oplátku, ale nedokázala se dlouho zlobit. Ty kalhoty byly vážně geniální. "Měly bychom asi jít," opatrně zkontrolovala své docela vysoké podpatky a točité schodiště. "Víš co, jdi první..."

"Achjo...chci svoje starý dobrý tenisky," posteskla si Marion a začala scházet dolů po schodech.

"Díky, až budu padat, tak aspoň částečně do měkkýho," zazubila se mezitím Bet a trochu si nadzvedla nohavice. Marion jen zabručela, pro jistotu se chytla zábradlí a pokračovala v cestě.


"Hele... kde je vlastně jídelna?!"otočila se po chvíli Mary k sestře. Betria se zastavila v půlce schodů a polkla.

"Nevím...."

"Hehe. Takže mi jdeme někam, kam vlastně nevíme, jak se jde?! No fáájn!"

"Co takhle: Sally!" zavolala Betria, než se stačila zarazit. Jak se asi bude ta nebohá skřítka tvářit, až po ní budou chtít zavést do jídelny? Prásk.

"Ahoj," usmála se Marion na Sally mile, když se před nimi objevila.

"Co potřebujete, slečny?" špitla skřítka tiše.

"Už tak jdeme pozdě, nemohla bys nás rychle vzít do jídelny?" vychrlila Marion. Betria ani nestačila zareagovat a pak jen útrpně otočila oči v sloup.

"Ale samozřejmě," řekla skřítka okamžitě a pomalu šla vpřed.

"Zabít," sykla Bet.

"Ne-e! Co jsem zase udělala?" zašeptala provinile Marion.

"Nepřijde ti blbý nechat se vodit po vlastním domě?"

"Já myslela, že nás tam přemístí!"
"Oh, tak to pak samozřejmě. Proč by nás hned nepřemístila, že?" řekla Bet poněkud ironicky, ale už se na sestru nezlobila. Přece jen, jediný člověk, kterému nemusí nic tajit a nemusí se přetvařovat.

"Ale - cože? Proč nás nemůže přemístit?"

"Tak, nejspíš tady od toho nejsou, ne? Zrovna ty, ochránkyně všeho na světě a chtěla bys je takhle zneužívat," rýpla si s úšklebkem.

"Pche!" Marion pyšně zvedla hlavu a odvrátila se od ní.

Betria se s pocitem zadostiučinění usmála a vznešeně vstoupila do místnosti, kterou jim skřítka otevřela. Pohledem přejela sedící u dlouhého stolu a zčervenala. Matka, elegantně sedící nejblíže k nim, právě kontrolovala hodinky, otec nervózně poklepával nohou a Andreas znuděně pozoroval svůj odraz v dokonale naleštěné lžíci.

"Zdravíčko!" řekla tiše Mary. Ten úsměv rozhodně nebyl upřímný.

"Dobrý večer," zkusila opatrně Betria a tak nevinně se pousmála. Podívala se na dvě zbývající židle. Do háje: která je její?

"Mám tu vlevo!" vyhrkla Marion, když viděla směr sestřina pohledu, odstrčila ji, rozběhla se k jedné z židlí a rychle si na ni sedla, jako by se bála, že zmizí. Betria to radši přešla. Pokusila se co nejvznešeněji sednout na zbylou židli a tvářit se neutrálně.

Marion pozvedla obočí, rozhlédla se kolem, načež zaměřila svůj pohled na hrnec s polévkou. Všimla si, že nikdo se ani nehne, a tak vstala, natáhla se pro žufánek a začala si nalévat polévku.

"Chceš taky?" otočila se ke své sestře nenuceně, když položila vrchovatý talíř zpět na stůl.

"Ale Marion, od čeho tu jsou sluhové?" napomenula ji matka.

"Sluhové?" překvapeně pohlédla na Betriu. "Jasně! Sluhové! No...takže sluhové...jo. Chápu…" poslušně si sedla na své místo. Betria jen lehce přikývla a naznačila, aby radši počkala, co udělají ostatní a pak to opakovala.

"Nic zvláštního se u babičky neděje?" zeptal se otec, aby začala konverzace a u toho se napřímil na židli.

"Babičce se stýská po dědečkovi," začala Marion, která samozřejmě nevydržela být zticha ani minutu a Betria rychle dokončila: "Ne, neděje, kromě toho zmizení. A co je tady nového?" přidala milý úsměv.

"Doufám, že je v pořádku. Možná bychom ji mohli vzít k nám. Aby byla v bezpečí." navrhla matka vážně.

"Víš dobře, má drahá, že se z Plechové Lhoty nehne, ani kdyby jí šlo o život. Je moc tvrdohlavá. Milá Bet, tady je vše při starém, jen tady Andreas má pro vás jednu novinku..." dodal otec a konec věty řekl tajemným, trochu šibalským tónem…
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.