3.kapitola - Kdo hledá, nenajde

27. března 2010 v 23:10 | M&B |  Ehm...
oOo 3.kapitola oOo
Kdo hledá, nenajde


"No...to jsme zvládly... docela..." vydechla úlevně Marion, když šly po chodníku k domovním dveřím.

"Cože? Docela zvládly?" vyjela ostře Bet. "Děláš si srandu? Nejdřív nevíme, jak se jmenují, pak bratr, rodiče, babička, nějaký pan Collins a podivín, vše jsem tipovala a nakonec ten sklep!" poslední slovo skoro zařve. Na chvilku se rozhostilo ticho. Nakonec Bet unaveně otevřela dveře a vešly dovnitř.

"Já vím, byla to katastrofa. Jen jsem se na to chtěla podívat z té JINÉ stránky..." řekla Marion, když vešly do prostorné vstupní síně.

"To žádnou jinou nemá. Ale beztak promiň, jen jsem z toho byla vystresovaná a pak ještě ten Voldy. Hele asi o něm nemáme vědět, takže... jsme hluché, ok?" navrhla Bet.

"Jo, jenže my toho víme poměrně DOST…" zdůraznila Marion. Pak se ale zamyslela a pronesla: "Kde máme vůbec věci? Pokoj? Kufry? Kde je koupelna?"

Bet polkla. Opatrně se rozhlédla po vstupní hale. Bylo tu snad milion různých dveří a schodišť. "Nevím."

oOoOo

"Možná tady..."otevřela Marion další dveře a nakoukla dovnitř. "Tak asi ne..." zasmála se, když zavřela dveře od jakéhosi skladu, kde byla spousta starých krámů. "A nebo tady?" - pokračovala dál - "Hm...ne! Co třeba zde? - Áááá! - Pavouk!"

"Počkej," zamumlala a rozhlédla se kolem. Pak přešla k jedněm dveřím a otevřela je.

"No jasně - tady už to určitě bude - NE!" vřískla, když na její sestru vypadla hromada špinavého oblečení a skoro celou ji zasypala.

"Do háje!" sykla Bet zpod hromady.

"Uh...fuj... tady bych bydlet nechtěla..." zapitvořila se Marion.

"Tak to máš asi smůlu…" řekla znechuceně a odhodila nějaký svršek ze své hlavy.

"Jéé! To je roztomilý...podívej na ty kraječkový šatičky!"

"Fuj..." zasyčela a odhodila poslední kus oblečení, který zakrýval její botku. Poté do hromady ještě kopla.

"No tak nic no. Vsaď se, že příští bude kuchyň. Nebo další sklep?"

"Neměly bychom to uklidit?" nadhodila do jejího monologu Bet a pořád stála u hromady.

"Ne...Proč?"

"Asi proto, že chceme být nenápadný?" protočila oči.

"Ale ne, copak jsi zapomněla? To SAMO!"

"Cože?" nevěřícně na ni pohlédla. Marion pokračovala dál.

"Samo to z tama vypadlo... my o tom nic nevíme..."

"Fajn, jdeme.."

oOoOo

"Počkat, kolem tohoto obrazu jsme už šly, ne?"

"Nešly,... toho bych si všimla...."

"Jsem si jistá, že jsme kolem toho šly už minimálně třikrát,"

"Ne-e..." odsekla Marion a otevřela dveře s oním pavoukem. "Pavouk!"

"Toho už vidíš po několikáté, ne?" ušklíbla se Bet.

"To je zase jinej... tenhle byl větší!" řekla Marion přesvědčeně, když přibouchla dveře. "Vzdávám to..." posteskla si.

"Tak, tady jsou schody," navrhla Bet a pokynula k nim.

"Schody? Ne... to nejsou schody..."

"Tak, co je to?" ušklíbla se Bet znova a vystoupila na první schod.

"Máš halucinace.... - To NESMÍ být schody..."

"Co to s tebou zase je?" zakroutí hlavou a jde dál. V tu chvíli vystoupí až nahoru a rozhlédne se. "ÁAAAA!!!"

"Já to říkala!" začala Marion a nenechala si ujít příležitost, aby nebyla hysterická.

"Fajn, fajn," snažila se Bet uklidnit. "Já půjdu vpravo, ty vlevo, pokud ta chodba bude mít konec, vrátíme se sem, ok?"

"Cože? Přece mě tu nenecháš samotnou! - Hej - Kam jdeš? Je to dům hrůzy! Jsou tu PAVOUCI! No, tak mě ignoruj! Ale až se mi něco stane, bude to tvoje vina!"

"Zmlkni!"

"Až mě sní pavouk, bude to tvoje vina!"

"Ticho!"

"Až JÁ spolknu hrůzou pavouka, bude to tvoje vina! Až se tu ztratím, bude to tvoje vina! Až na mě vybafne nějakej ghúl, bude to tvoje vina!"

Betria k ní přiskočila a rukou jí zacpala pusu. "Teď mě poslouchej, ok? Chce to klid!"

"Agr ha he grufg hediuo, ue tuo uje INA!" pokračovala Marion tlumeně.

"Řekla jsem ticho!" zavrčela jí do ucha. Sestra ji začala poněkud štvát. "Jsi snad už dost velká a navíc už musíš být zodpovědná sama za sebe a ne to pořád házet na mě! Takže, budeš zticha, aby na nás nepřišli a taky-"

"Slečno Mary, slečno Bet?" ozvalo se zpod schodů.

"Ege!" cukla sebou Marion a nasadila výraz: 'Já jsem ti to říkala!'

Betria ji rychle pustila: "Ano?"

"Děje se něco?" řekl znepokojeně David, který je přivezl z nádraží, a vystoupil až k nim. "Slyšel jsem s vašimi rodiči, jak slečna Marion křičí. Ptají se, slečno Betrio, copak že jste jí zase provedla?"
"Já? Nic.." nevinně se uculila Bet a nenápadně šlápla Mary na nohu.

"Ona je na mě zljáůůůíííí!" začala si prudce třít nohu.

"Vymýšlí si, jen se lekla pavouka a teď chce pořád chodit se mnou, abych ji ochraňovala...hm...nechceš si ji teď vzít na krk ty?" usmála se vítězně a šoupla Marion, která nasadila vlezlý výraz, směrem k němu.

"No...já..musím..teď mám něco na práci, takže.." zrudl a byl ten tam.

"Achjo!" řekla Mary zklamaně.

"Safra..." zavrčela Bet.

"Takže? Půjdeš se mnou?" otočila se po chvilce mlčení Marion na Betriu.

"Mám na výběr?" otázala se odevzdaně.

"Ne, jdeme!" zasmála se a zavěsila se do ní.

Betria jen protočila oči a přistoupila k jedněm dveřím. Chtěla je i otevřít, když vtom uviděla zlatou tabulku s nápisem: 'Andreas Botein ml.'

"Ááá!" vyjekla Marion nadšeně a vrhla se ke klice.

"Moment. Ty víš, kdo to je?"

"Jistě…" řekla sebevědomě Marion, ale najednou znejistěla...

"Kdo?"

"No…"

"Proč pořád říkáš to 'Nooooo'? Už mě to štve a- počkat," zamyslí se. "Nebude to náhodou brácha?"

"Jo! Přesně tak! Jdeme!"

"Kdyby to byli rodiče, byly by tam asi dvě jména-" zarazila se ve svém přemýšlení. "Moment, my hledáme snad svoje pokoje, ne?" udiveně na ni pohlédla. Marion otevřela dveře, i když byl pod tabulkou přidán další nápis 'Bez svolení ZÁKAZ VSTUPU'.

"Jistě, ale není nad to... ehm...dozvědět se o svém bratrovi něco... víc..."

"Nech toho, okamžitě je zavři!" zavelela Bet a přibouchla je. "Jdeme dál,"

"Jestli na to nemáš žaludek, tak já jdu sama."

"Ne, to je sprosté lezení do cizích věcí. Nikam! Nejdeš!"

"Jdu! A pusť mě!"

"Ne!"

"Jaůů!Ne-ta-hej mě za vlasy!!" vřeštěla Marion a dál tahala za kliku.

"Mary, Bet?" ozval se za nimi povědomý hlas.

"Vždyť jsem se tě skoro nedotkla!" sykla ještě, než se zarazila. "Oups, no? Co zas?"

Marion rychle přibouchla dveře a nasadila nevinný výraz. Betria, která její prudký pohyb neočekávala, spadla na zem.

"To je můj pokoj..." odkašlal si znepokojeně.

"Cože? Ne! To není tvůj pokoj!" nasadila Marion přesvědčující tón.

"Marion..." šeptla Betria a opatrně se postavila. "Jen jsme se přetahovaly a spletly jsme si dveře. Chtěly jsme jít-"

"Kam? Do mé šatny nebo do pokoje pro hosty?" pozvedl nevěřícně obočí.

"My- fajn, už se nebudeme prát a nebudeme nic rozbíjet a lézt do cizích pokojů s nepřátelskými tabulkami. Sorry -a my jdem," popadla Marion za ruku a táhla ji někam vpravo.

"Jo! My jdeme a už nás nikdy neuvidíš! Zmizíme, abys věděl!" křikla na něj Marion rozčileně a dál poslušně cupitala za Betriou. "Blbec!" ulevila si za rohem, když si myslela, že to už Andreas neuslyší.

"Já to slyšel!"

"To říkala mě," zavolala ještě Bet a po několika metrech, kdy byly skoro na konci chodby, kde se nacházelo malé schodiště, se otočila na Marion. "Buď už ticho, prosím!!!!"

"Cože? Já jsem nic neříkala! Byla jsem tiše jako myška!" řekla ukřivděně.

"Betrio, vždyť tam je jen koupelna a ložnice rodičů!" uslyšela Andrease.

"My víme! A NECH NÁS NA POKOJI! Já jsem ti říkala, že mizíme!"

Betria se zoufale složila podél stěny. "Co jsem komu udělala!"

"Mary, nepřej si mě, až vás najdu!" zahučel Andreas.

"Haha, už se bojím!" zasmála se Marion bojovně. "Pche... co mě jako chce udělat?!" odfrkla si povýšeně, jenže pak uslyšely kroky.

"Jdeme, tedy spíš: zdrháme!" řekla Betria rychle, popadla ji za ruku a utíkaly někam na konec chodby.

"Pomóóóóóóóc!" začala Mary vřeštět. "Co budeme dělat? Dohání nás!"

"Buď už ticho! No, jak chceš, já ti to říkala!" řekla, naštvaně si odvázala hedvábnou šálu, kterou měla okolo krku a zavázala jí pusu. "Konečně!" ulevilo se Bet a vyběhla spolu s Mary schody do dalšího patra.

oOoOo

"To snad není možný, ten barák je nafukovací! Už jsme tu tak dvě hodiny…" pohlédla na hodinky Bet. Pak se podívala na Marion, která se již podstatně uklidnila, a proto už nemusela mít roubík v podobě hedvábného šátku.

"A nenašly jsme nic, co by odpovídalo našim pokojům, pokud nepočítáš dvě koupelny, bratrův pokoj, nějaký další, asi pro tu ženu z nástupiště, pak sklad, kuchyni, obývák, několik volných pokojů pro hosty a jídelnu jsme samo-sebou nějak vynechaly..." povzdechla si Marion. "Hele, co takhle zavolat tu .. tu...no, Sally! Kdo to vůbec je?"

Najednou se ozvalo hlasité 'Prásk!' a vedle dvou unavených dívek se zjevilo malé stvoření. Marion hlasitě zaječela a uskočila stranou, přičemž vrazila do nějakého stolku, ze kterého spadla očividně drahá malovaná váza a rozbila se.

"Hehe..." vydala ze sebe Mary a nasadila křečovitý úsměv. "To jsem nebyla já!"

"Z toho si nic nedělejte..." špitla skřítka a vykulila na ně velké upřímné oči.

"Co potřebuješ?" zeptala se až příliš stroze Bet a až pak si uvědomila, že ji nejspíš zavolaly ony a měla chuť si po celém tomto divadle jednu vrazit.

"Matka vám vzkazuje, že večeře je o půl osmé," pronesla skřítka velice tiše.

"A kolik je?" zeptala se Marion.

"Sedm," dodala Bet při letmém pohledu nu hodinky.

"Jasně. MY budeme večeřet tak zítra odpoledne a to kdo-ví-jestli!" Marion docházela trpělivost. Všechno to bylo divné, staromódní, nevkusné a jednoduše nepochopitelné.

Betria protočila zoufale oči. Pak ji ale něco napadlo. "Doprovoď nás do pokoje, potřebujeme od tebe jednu menší službičku..." začala a pokusila se o nehraný, milý úsměv.

"Jistě, slečno Betrio," uklonila se skřítka a vydala se ke schodišti. Bet se podívala na sestru pohledem typu: "Tak, jaká jsem? Dobrá!"

"No, jo..." prohodila ještě Mary. Často si to nerada přiznávala, ale její sestra byla vždycky chytřejší než ona. Teď poprvé ale cítila jistou pýchu. Tohle je moje sestra. Chytrá a hodná.
Jsem ráda že ji mám a že se o ni s nikým nemusím dělit.

Došly ke dvěma dveřím. Na obou byly zlaté destičky s tenkým černým nápisem. Obě je moc dobře znaly. Na dveřích vlevo stálo zakrouceným písmem 'Marion' a na těch druhých 'Betria'.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.