2.kapitola - Domov?

27. března 2010 v 22:51 |  Ehm...
oOo 2.kapitola oOo
Domov?


Bára pomalu sestoupila po schodech, v ruce svůj kufr a udiveně pohlédla na malou podsaditou ženu. Rozhlédla se po nástupišti a o kousek dál uviděla podivné černé auto a všude milion dalších lidí. Třeba nemávala na ně.

"Slečno Betrio, tak ráda vás zase vidím! Doufám, že jste se obě dvě měly u vaší babičky velice dobře. A také doufám, že jste se těšily domů!" řekla nadšeně žena a přicupitala k nim. Asi mávala.

"Já-co..tedy...samozřejmě, zdravím vás," vykoktala Bára nakonec a vytřeštěně sledovala, jak ji objímá. Po pár sekundách ji pustila.

Markéta drbla Báře loktem do žeber a sykla: "Ty jsi se zbláznila? Vůbec ji neznáme! Co když nám chce něco udělat? Slyšela jsi, jak tě oslovila? Prej: Betrio! To je jako z minulýho století."

"Ššš…" sykla pro změnu k Market.

"Ááá! My mluvíme anglicky!" zaječela po chvíli Markéta, až se lidé kolem začali udiveně ohlížet. Nejspíš je to pro ně normální, mluvit anglicky. Ovšem pro dvě Češky, o které se zajímá nějaká podivínská žena, chovající se jako jejich tetička, to zase tak rutinní není. Ale třeba to je jen nějaký vtip rodičů, poslali novou sousedku nebo kolegyni nebo je to nová sousedka babičky a utahuje si z nich?

"Ticho!" sykla k ní Bára a omluvně koukla na tu ženu. "Je ovlivněna prostředím babiččina domu," začne, ale pak uvidí, jak k nim přichází nějaký divný muž.

"Ach, jistě," usmála se vlídně ta žena a potom ještě s lehkým úsměvem pokárala Markétu: "Slečno Marion, uvědomte si, že příliš rozruchu by nás mohlo prozradit-"

V tu chvíli Bára odtrhla oči od obličeje té neznámé ženy a podívala se za ni. Otevřela pusu a křikla: "Ten chlap mi krade kufr!"

"Slečno-"

"Zastavte ho, rychle!" ukazovala dál spíš na kluka, než muže, v černém obleku, který nakládal její kufr do auta a už docela hlasitě křičela.

"Já to věděla! Věděla jsem to! Je to celé podraz! Lest! Byla to lest!" přidala se Markéta hned ke křiku a pozornost většiny zvědavců na nástupišti se teď upírala na ně.

"Ale slečno, to je náš nový sluha," řekla žena opatrně a porozhlédla se. "Nic se neděje, jen nepoznala mého syna," pronesla hlasitě a usmála se na lidi okolo.

"No-ehm...nový, proto jsem ho nemohla poznat," uklidnila se Bára a na ostatní vrhla provinilý úsměv, přičemž prudce šťouchla Market loktem.

"Jmenuje se David a matka ho vyhradila pouze pro vaše cestování," dokončila žena, když se lidi konečně otočili a začali se trousit z nástupiště pryč, a zmateně se na ně podívala. "Je vše v pořádku?"

"Jooo...ehehe…" zašklebila se Markéta křečovitě. Tohle bylo divné. Co takhle zkusit předstírat, že jsou kdo si myslí, že jsou a pak někdy zdrhnout?


"A co vlastně dělá matka?" změnila téma.

"Váš bratr přijel; teď s ním a vaším otcem očekává váš příjezd," odvětila žena formálně a usmála se.

"Aha...jo no, taky už se na ně těšíme, že jo, Báro? - Totiž - chci říct Betrio..." zarazila se a když se žena nedívala, prudce se plácla do čela.

"Dobře, tak už bychom tedy mohli jít. Sally se na vás moc těší. Uvařila vaše oblíbené jídlo a ve vašich pokojích strávila asi dvě hodiny úklidem."

"Sally…samozřejmě. A promiň-" začala Bára, ale zadrhla se, "-omlouváme se za ty nedorozumění…" řekla pak a vydala se pomalu k autu. Teď!

oOoOo

"Krutý! Vždycky jsem chtěla mít takovýhle auto! Staromódní, anglický !" zaradovala se Markéta při pohledu na jejich černý Aston Martin DB6 a už byla v něm.

"Mar-ion, uklidni se. Vím, že ti chyběla civilizace, ale nemusíš to dávat tak najevo," řekla, nutíc se ke klidu, a šlehla po ní pohledem. Začala jí naznačovat, že teď utečou, ale ona si lebedila na sedadle a ukazovala na místo vedle sebe.

"Jasný,... však...v pohodě!" zazubila se Markéta - Marion a nasedla do vozu. Betria se zamračila a musela nastoupit za ní. Ta žena se usadila vepředu vedle Davida, který už naložil kufry a chopil se volantu.

"Můžeš mi říct, proč si nastoupila? Měly jsme utéct pryč od těchhle šílenců! Co to je? Kdo je? Kdo jsou? My máme bratra? " šeptala rychle Betria k Marion.

"A je hezkej...?" dodala Marion zasněně.

"I kdyby, tak je to snad tvůj BRATR! Nemůžeš na něj začít dělat oči!" vytřeštila ty svoje Betria.

oOoOo

"Mary! Bet! Pojďte ke mně!" vykřikl ten kluk, který doposud stál ležérně opřený o kamenný sloupek oddělující honosnou bránu od zbytku pečlivě zdobeného kovového plotu. Teď se rozběhl k nim.

Betria celou cestu přemýšlela, že teď, když je naložili, nemůže jen tak utéct, rozhodla se tedy, že zjistí, co mají za lubem. Teď se vzpamatovala rychleji a široce se usmála. "Ahoj!"

"Brácha! Co ty tady?" přidala se Marion po sléze.

"Já tu bydlím," ušklíbl se, " a teď zrovna jdu přivítat své malé sestřičky," odvětil a široce se zazubil, přičemž je obě zároveň objal. Jak to dokázal je doposud záhadou.

"A hezky voní…" prohodila velice tiše, spíš jen pohybovala rty, Marion k Betrii.

Betria na ni vrhla varovný pohled a pak se od bráchy odtáhla. "Už dávno nejsme malé," pohodila svými dlouhými vlasy a ušklíbla se na něj. Ta role nebude zase tak těžká.

"Jo!" přitakala Marion povýšeně a stoupla si na špičky. Byla o půl hlavy menší než Bet. Ta jen protočila oči, načež se bratr začal smát.

"Vůbec jste se nezměnily!" řekl, pak nabídl každé rámě a odváděl je k domu.

Ovšem těsně před schody k domovním dveřím se otočili a pomalu se šinuli dlážděnou zahradní cestičkou k zadní části domu. Za rohem se objevil letní altán, kde seděli dva dospělí lidé, se sklenkou vína v ruce.

"Zdravíčko!" usmála se Marion na sympaticky vyhlížející ženu a muže s přísným výrazem v obličeji.

"Marionko!" vykřikla žena, opatrně položila sklenici a pak ji zbrkle objala.

"Zdravím, Bet," usmál se otec a podal dotyčné ruku.

"Mami...?!" vykřikla Marion a stiskla ji pevněji.

"Ano, zlato, taky se mi stýskalo..." řekla žena a otřela si slzu z oka.

"Mě taky: u strýce se to nedalo vydržet!" zasmála se Marion, s dobrým pocitem, že zatím nic nespletla.

"U strýce? Vždyť jste jeli k babičce, ne?" zarazila se žena a vyměnila si s tím mužem nechápavý pohled. Pocit byl náhle ten tam.

"Já řekla u strýce? Áááh! Jasně!... Totiž.. jasně, že k babičce..." vykoktala s provinilým úsměvem Marion.

"Myslela jsem, že máš babičku ráda..." pohlédla jí matka zkoumavě do očí.

"Babička... je fajn ..." zamumlala Marion, snažíc se už nic takového neprohodit.

"Strýce! No jo, ona myslela strýce, jako toho pána, babiččina souseda. My mu tak říkáme. Trávily jsme u něj celkem dost času..." začala Betria a doufala, že tam někdo takový doopravdy žije.

"Myslíte pana Colinse?" nadzvedl udiveně obočí otec.

"Ale to je přeci mudla!" zhrozila se matka.

"Ano, pan Colins ... samozřejmě: je mudla, ale babička říkala, že nás to odvede od pokušení kouzlit…" pokrčila rameny Bet a nasadila přesvědčivý tón, jako by to byla samozřejmost.

"Když...když to říkala babička... tak tedy budiž..." prohodila nakonec žena, i když si tím nebyla moc jistá a neustále pokukovala po svém manželovi.

"A jak jste se měli vy?" usmála se Betria a podívala se na otce.

"Na ministerstvu teď máme hodně práce..." pokrčil nedbale rameny.

"To chápu, jaká je situace?" zajímala se Bet hned, jelikož jí přišlo, že by se zeptat měla. Vlastně jí pak došlo, že jí to aspoň pomůže určit dobu. I když podle toho auta by typovala minulé století.

"Je to čím dál horší, popravdě," hlesl otec a promnul si kořen nosu. "Máme jistá zatím nepublikovatelná podezření, ale už hodně lidí zmizelo..."

"To je hrozné! Co budete dělat? Stojí za tím Voldemort?" vykřikla zděšeně a nadšeně zároveň Marion, aniž by si znova uvědomila, co udělá.

"Dítě!" zhrozila se matka a zděšeně si zakryla pusu.

"Marion...." šeptl opatrně Andy. Betria jen polkla a podívala se na otce.

"Jak o tom víš?" zeptal se ostře a znova pozvedl obočí. Nejspíš to bude jeho znamení, když mu něco nehraje.

"Já...já...já....já...jsem to...četla..." vykoktala Marion první, co ji napadlo, a koutkem oka pohlédla na Betriu.

"Víš, tati, babička to ví..." řekla Bet vážným hlasem.

"Babička? Opravdu? Vždyť jsme jí to neříkali nebo snad ano? Mluvil jsi s ní o tom? Myslela jsem, že pro její bezpečnost jí to neřekneme..." začala matka.

"Někdo z její vesnice zmizel....odvodila si to..." pokračovala opatrně Bet. Lhát se jí nechtělo, zvlášť lidem, co ji i Marion měli očividně rádi, ale není náhodou tohle celé jedna velká lež? A co by se stalo, kdyby se pokusila říci pravdu?

"To je divné. Na ministerstvo to nikdo nenahlásil…" svraštil otec čelo.

"Víš to jistě? Byl to ten starý podivní a nějak se to ututlalo..." dorážela Bet dál.

"Možná… možná, že máš pravdu. Těch případů je poslední dobou víc. Nedají se všechny přesně sledovat…"

"Tak, co změnit téma?" zazubil se brácha. "Přece zrovna přijely, ne?"

"Samozřejmě, běžte se nahoru připravit na večeři a rozkoukat se," usmála se šťastně matka.

Obě dívky se tedy rychlým krokem vydaly ke dveřím. Marion natáhla ruku po klice, když za sebou uslyšely volání: "Tam je přeci sklep!"

Obě polkly a pomalu se otočily směrem k ostatním. Nevinně se uculily, jako by jim to mohlo nějak pomoct a pak Marion pohlédla do země.

"Chtěla si něco zkontrolovat, to nic…" mávla nervózně rukou Bet a popadla Marion za ruku. Táhla ji dopředu k domovním dveřím.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.