11.kapitola - Sbohem, Bradavice

28. března 2010 v 0:05 | Betria |  Jsem ze všeho jelen
oOo 11.kapitola oOo
Sbohem, Bradavice


,,Dobře, teď jsem se s tebou nepřišla hádat. Chtěla jsem ti něco navrhnout,"

,,Tak to je bomba. Co to bude? Tentokrát mi oznámíte, kdy a kde se mám nechat omráčit a poštvat proti mně Brumbála a celou školu?"

,,No, abych řekla pravdu, nepřišla jsem jako kámoška smrtijedů. Potřebuji spojence proti nim. Pomůžeš mi?"

,,Tobě? TOBĚ? Humor, ne? Tobě ani kdyby mi za to zaplatili!"

,,Takže jsi celý ty roky lhal, jo?"

,,V čem?"

,,No že mě miluješ!"

,,Promiň, ale nemiluju tebe, ale Lily, co jí pokousal upír…..a někdo jí vymazal paměť," zašeptal jsem si skoro pro sebe.

,,No? Vždyť před tebou stojím!"

,,Ty jsi jen tělo, jen hračka v rukou Zmijozelských, jako fakt sorry, ale ty nejsi TA Lily,"

,,Jsi primitivní imbecil!" štěkla a odešla.

,,Podle sebe soudím tebe…" zamumlal jsem.

Chvíli jsem dumal nad tím, jestli chtěla opravdu pomoct a cítil jsem se jako úplnej hnusák, ale pak jsem ji viděl u Snapea, kterej se zatvářil -no, radši jsem se na něj déle než vteřinu nekoukal. Ovšem když jsem odcházel, tvářila se, jako by ji měl někdo zabít. Možná jsem nakonec stejně udělal dobře, když jsem ji poslal do patřičných míst…..teda, to jsem jí neřekl -to je jedno, prostě jsem ji odmítl, protože to byla beztak lest, hlavně když si o tom povídá se Snapem.

Celou cestu do společenky jsem dumal nad koncem měsíce. Už jen pět týdnů v Bradavicích a pak -budoucnost. V poslední době to je slovo, který mi nahání hrůzu. Budoucnost, něco co se nedá předpovědět, jen se dá polemizovat ať si ta jasnovidná čúza říká co chce. Nejde to tak snadno, říkáte si, jak je to super, předpoví vám budoucnost, ale přitom jen polemizují. Je to celé na nic. Proč je vlastně člověk živej? Proč žije? Na co?

Hned jsem ty myšlenky zahnal, řekl buclaté dámě heslo a vešel do společenské místnosti.

,,Čau Jamesi, ale hezky jsme jim včera vypálili rybník, co?" sesypal se na mě Charles. Ten famfrpálový zápas! No jo, skoro jsem na něj zapomněl.

,,To je fakt a klidně jim ho vypálíme znovu!" zašklebil jsem se na něj a byl rád, že alespoň někdo se na mne nevykašlal. Vlastně mě udržovali v dobré náladě jen oni, spoluhráči.

,,Jistě, už se těším na dnešní trénink, zkusíme asi novou taktiku, protože jsme tu tvoji novou dost nápadně použili včera, že? Ou, vlastně bychom si mohli dát oddech, ale to nechám na tobě, my jsme připravení!"

,,Tak to je dobře, jelikož žádný odpočinek nebude," zazubil jsem se na něj.

,,No, tak to abych si šel ještě na chvíli lehnout, čau na tréninku!" řekl a byl ten tam.

Sedl jsem si do křesla a začal dělat úkoly, které jsem nestihl v knihovně a přemýšlel o tom zápase. Byl fakt dobrej, málem nás ti Zmijozelští přizabili, ale vlastně jsme oproti nim dopadli dost dobře. Jeden střelec a odražeč leží na ošetřovně a chytače převezli k Mungovi. Ale i tak jsem tu zlatonku chytil na poslední chvíli.

,,Ahoj Jamesi," pozdravil mě Remus a sedl si naproti.

,,Je zdar Reme, tak co, už máš zase všechno hotovo?"

,,Že váháš, teď si to opisuje Sirie,"

,,Aha, pořád nic?" zeptal jsem se. Removi jsem tu vzpomínku taky ukázal, takže už mi věří. Stejně nechápal Siriovu přehnanou reakci na ten incident, ale chápal, proč na mě ani nepromluví a když, tak jako -nebudu ho urážet, přece jen je to můj kámoš, i když o tom pochybuje. To chápali snad i ty odbarvený blondýny, Tichošlap jednoduše neumí přiznat svoji chybu a v tom je kámen úrazu.

,,Ne, nic, je to prostě tvrdohlavej puberťák,"

,,Co s tím má co dělat puberta? Nebylo mu náhodou už sedmnáct?"

,,Někdo má pubertu až do smrti,"

,,Chudák malej,"

,,Tvrdohlavej. Jinak, včera jste jim to nádherně natřeli. Sice jsem ti to říkal už včera, ale řekněme, že jsi byl ,společensky unavený'(A/N: ožralej),"

,,Jo, tak to's byl ty, dík," zazubil jsem se na něj a mrknul na hodinky.

,,Do kelu, už jsem měl být na tréninku, ahoj Reme!" rozběhl jsem se do ložnice, hodil na postel věci do školy, vzal si koště a dres a vyrazil jsem spěšně na hřiště. V tom spěchu jsem jen uviděl Tichošlápkův pohled, který se ihned stočil opět k úkolu.



,,Promiňte!" omluvil jsem se, když jsem vpadl do šaten napůl v dresu, rozčepýřenější než kdy jindy a s brýlemi nakřivo.

,,Vida, taky sis dal šlofíka, co?" zazubil se Charles.




Trénink v dešti není nikdy příjemný, i když je celkem teplo. O to míň příjemný, když jste si zapomněli hůlku a ještě nepříjemnější, když se vám nic nedaří.

,,Jamesi, kde máš tu zlatonku?" křičela na mě Julie Johnsová, která už byla převlečená a stála pod plachtou, která zakrývala vstup do šaten.

,,Nevím, ale klidně už běžte, já ji najdu, čau!" zařval jsem na ni a dál létal v provazcích deště snášejících se na i tak už dost promoklé hřiště. Konečně jsem ji uviděl, létala kolem učitelské tribuny ve spirálách a tak jsem se za ní vydal.

Chytil jsem ji ovšem asi až za půl hodiny, protože mi mezitím spadly brýle, ale konečně jsem ji držel v prstech. Vrazil jsem ji do bedny a tu zavřel. Sundal jsem si promoklé oblečení a vlezl jsem do sprchy. Teplá voda udělala svoje a já jsem do společenky mířil dobře naladěný. Ovšem úsměv ochabl, když jsem uviděl Siriuse, který šel naproti mně. Hned jak mě uviděl obrátil směr.

,,Tak co Sirie, už mi věříš?"

,,Ne, Pottere, tobě se nedá věřit,"

,,A jak jsem to podle vás, veličenstvo mohl naflignit?"

,,To já nevím, jsi přece geniální hoch bez zábran, ne? A já jen tvrdohlavej blbec,"

,,To nikdo neřekl,"

,,Ale jo, měli by jste si s Remem dávat větší pozor na to, kde si povídáte,"

,,My jsme o tobě nikdy neřekli, že jsi blbec,"

,,Hm, někdy náznak postačí,"

,,Jasně, tak si ty tupoune trvej na svým, stejně jsem promarnil tolik času vymýšlením plánu, jak tě přesvědčit!" zařval jsem na něj a rozčileně jsem se vydal tajnou chodbou do společenky.





,,Tak co Reme, kolik odpovědí máš špatně? Nech mě hádat…dvě?"

,,Já nevím, co když jsem to celý zvoral?"

,,Tak se ti to jenom zdá, jelikož to není možný,"

,,Ale jsem si jistej, že mám tu předposlední otázku špatně nebo necelou…."

,,Nemysli na to, jdeš k jezeru?"

,,Asi ne, mám ještě jednu zkoušku, ale třeba se sejdeme ve spolce,"

,,Hm, tak čau a hlavně nebuď nervní, protože budeš nejlepší….jako vždy…"

,,Dík." otočil se Remus a odešel.




Složil jsem už všechny zkoušky a jak se zdá, konec tohoto roku se neodvratně přibližuje, vlastně už je tady. No tak si tady teď skládám věci do kufru a přemýšlím, co bude dál. Ano, zase BUDOUCNOST. Ale tak už to chodí. Narození, dětství, škola, dospělost, práce, smrt. Zábava, ne? Navíc se stěžily zkoušky na bystrozory, kvůli Voldemortovi a jeho Smrtijedům, tak uvidíme, co bude…

Už si vzpomínám, proč nemám rád Snapea. Mám s ním jen menší existenční problém, ale nic vážnějšího. Pak je tu pár i osobních, které spíš byly problémy a možná jen proto, že se mi nezdá normální. Možná je to morbidnější, ale je to Snape, malej, křivonosej, drzej šprt, kterej neví, co je to šampón. Je to vážně divná existence. Možná má i svoji vlastní čeleď…




,,Nástupovát!"zavolal hlas a všichni se nahrnuli do spěšného vlaku z Bradavic. Já se šoural někde mezi posledními a tuším, že Elisa, moje sova, létala někde nade mnou.

,,Eliso!"zavolal jsem a malý sýček mi dosedl na rameno, ,,Je mi to líto, ale budeš muset cestovat v kleci, ale už sis zvykla, ne?" posadil jsem ji na bidélko do klece a nastoupil do vlaku.

Vydal jsem se až někam nakonec, kde bylo volno a sedl si do prázdného kupé. Cestou jsem zahlédl Tichošlápka, který seděl s šesťačkama někde uprostřed předposledního vagónu. Kufr jsem uklidil pod sedadlo a pak jsem si rozevřel knížku o famfrpálu pro závodní hráče.

,,Ahoj, Jamesi!" nahrnulo se do kupé moje družstvo.

,,Nazdar lidi, co tu děláte?" udiveně jsem na ně koukl.

,,Jdem slavit, ne? Zase jsme všechno vyhráli! No ale je to i tak trochu rozlučka, jelikož nám odchází nejlepší hráč a kapitán. Ale hlavně nesmutnit!" řekl Charles a sedl si vedle mě.

,,Jo, souhlasím s Charlesem, tak co, dáš si s námi?" zeptala se Julie a vyzdvihla dvě flašky ohnivé whisky.

,,No, tak to neodmítnu!" zazubil jsem se na ni a šáhl po jedné z nich.



,,No, ale na tebe ten blb prostě neměl,…"říkal zrovna Charles a napil se s flašky. Já se opatrně koukl na hodinky a zjistil, že na mě Dasma čeká už půl hodiny na konci vlaku.

,,Je mi to vážně moc líto, ale budu muset jít. Chrlesi, ty už jdi za Kate, jelikož jsi tu už dlouho a kvůli mně ji nemůžeš zanedbávat, ne?"

,,Jo, už jdu. Ahoj, fakt mě těší, že jsem mohl být ve tvém týmu. Jsi nejlepší kapitán na světě!" odejmuli jsme se po poplácání po zádech odešel z kupé.




,,Promiň, já se omlouvám, ale měl jsem tam tým," omlouval jsem se Dasmě, která se mi smála.

,,Já to chápu, ale přece jen, půlhodiny tady na tebe čekat... no nic, tak jsem se chtěla ještě rozloučit. Určitě se uvidíme na první schůzce Fénixova řádu, ale nevím, kdy bude, tak si užij prázdniny a ať ti vyjdou zkoušky na bystrozor…"objala mě.

,,Jasně, dík. A ty se hlavně v tom doupěti hrůzy a havěti drž. Já tě vážně obdivuju!" řekl jsem a ona odešla.


oOoOo O pár měsíců později oOoOo


,,Ahoj mami, jak se vede?"

,,Skvěle, táta s tebou nepřišel?"

,,Ne, měl?"

,,Jo, říkal, že půjde s tebou, kde zase může být!"

PRÁSK!

,,Promiň drahoušku, ale syna už jsem nestihl," řekl táta a dal mámě pusu.

,,No, tak už pojďte," řekla nervózně máma a my zasedli ke stolu.

Každý pátek jsem chodil k rodičům na večeři. Je to už taková tradice. Zkoušky na bystrozora mám už za sebou a teď mám práci na ministerstvu. Fénixův řád pořád bojuje proti Voldemortovi, ale je nás moc málo a máme problémy. Už jsme ztratili spoustu nováčků, jako jsem já a jiných lidí z ministerstva a Voldemort má víc a víc přívrženců. Prostě 1:0 pro něj….teda už možná i víc…

,,Tak jak bylo v práci?" zeptala se máma.

,,Únavně…a navíc zemřeli další dva…..písař a taky jeden bystrozor, který měl hlídku," povzdechl jsem si a pustil se do polévky.

,,Hm…je to vynikající, drahoušku," zahuhlal táta, aby zlepšil atmosféru.

,,Při jídle se nemluví!" napomenula ho máma a dojídala poslední lžičky toho vynikajícího vývaru.

,,Kolik chceš knedlí, Jamesi?"

,,Pět nebo šest stačí," odpověděl jsem s úsměvem.

,,Hele Jamesi, chceme s maminkou na tebe všechno přepsat už teď. Neměl jsem ti to sice říkat, ale potřebuji s tebou probrat nějaké maličkosti,"

,,Co? No…dobře….ale dneska už bych to moc neřešil…"

,,Tak tady to máš," vyřítila se máma s kuchyně s talířem naplněným až po okraj.

,,Ty mi teda hodně přeješ, děkuji," usmál jsem se na mámu a pustil se do jídla. Bylo jako vždy vynikající a uklidňující. Ovšem jeho kuchařka se snažila zamaskovat stres a strach. Voldemort by nás mohl napadnout kdykoliv a my jsme příliš slabí.




,,Tak ahoj, Jamesi, nezapomeň, že příště je večeře až v sobotu a hlavně ať přijde i Remus, jestli bude chtít!" kladla mi máma na srdce, když jsem stál v předsíni, připravený k odchodu.

,,Ano, nezapomenu, ahoj!" objal jsem ji a vyšel ven před branku, kde jsem se přemístil do mého bytu.

Hodil jsem klíčky, které jsou na ministerstvu potřebné, na konferenční stolek, bundu pověsil na věšák a usedl na gauč. Vzal jsem si ze stolku knížku a začetl se. Četl jsem tak dlouho, až jsem usnul.



Z dřímání mě probudil až studený vzduch, který proudil pootevřeným oknem. Zvednul jsem se a došel okno zavřít. Než jsem však stačil s oknem pohnout, proběhl kolem mě patron. Patron Pošuka Moodyho.

,,Je pohotovost, ihned se přemísti na ministerstvo!" řekl Lošákovým hlasem a zmizel.

Zavřel jsem okno, popadl bundu a vzal klíče ze stolku. Zamkl jsem dveře jak mudlovským klíčem, tak i zaklínadlem a vyrazil pryč. Před budovou jsem se přemístil na ministerstvo.


,,Co se tu děje?" vypálil jsem na Pošuka.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.