1.kapitola - Jak to vlastně začalo?

28. března 2010 v 0:14 | Betria |  Život jedné rusovlásky
oOo 1.kapitola oOo
Jak to vlastně začalo


Byl konec července. Seděla jsem u okna a pročítala dopis. Dopis, co už jsem znala nazpaměť, ale stále jsem mu nemohla uvěřit. Přišel sice složený, teď byl však rovný jako by ho zrovna napsali.

Vážená slečno Lily Evansová,
S potěšením vám oznamujeme, že ve škole čar a kouzel v bradavicích počítáme se studijním místem pro Vás.

V příloze vám zasíláme seznam všech potřebných knih, vybavení a návodu, kde je koupit a jak se dostat na nástupiště 9/3/4.

Školní rok začíná 1.září.Očekáváme Vaši sovu nejpozději 31.července.

Se srdečným pozdravem…

Snad posté jsem ho zastrčila do zásuvky. Sice mi Severus říkal, že je čarodějka, ale stále se s tím nějak nemůžu vyrovnat. A taky ten kámen trápení v mých útrobách. Asi kvůli
Pet, která čarodějka není nebo tréma? Pet napsala dopis Brumbálovi, jestli by ji nepřijmul taky. Jednou jsme ho se Sevem našli v jejím pokoji (teda spíš Sev). Chudák….a navíc se od té doby ke mně chová škaredě. Vždyť sem nic neudělala. Já jsem si to nevyžádala být čarodějka. Já za to přece nemůžu, tak proč? A ještě ke všemu ten druhý dopis, co mi Brumbál poslal.

oOooOooOo

,,Mami a vážně si můžu koupit hůlku a čarovat s ní?" zeptala jsem se se zájmem matky.

,,Zřejmě ano drahoušku, ale já nejsem čarodějka, nic o tom nevím. Víš ale, co nám napsal profesor Brumbál, viď? Ta rodina ti všechno poví a ukáže,"

,,Ale Sev by mi to taky ukázal a řekl mi už tolik věcí! Tak proč tam nemůžu s ním?"

,,Protože jdeš prostě k nim a taky proto, že to chce Brumbál. Severusovi rodiče jsou zvláštní
lidé,"

,,Chtěla jsi říct divní, co? A můžu si vzít s sebou aspoň Juli?" ptala jsem se znova s podtónem vzlyků.

,,Juli si vezmi, já ji zpátky domů nepotáhnu, ale pamatuj, že ji musíš hlídat!" sklonila se ke mně máma a dala mi pusu na tvář. Moc se mi nelíbilo, že mi to takhle s Brumbálem domluvili. Poté zazvonila na domovní zvonek u velkého žlutého domu s krásnou velkou zahradou a přišel nám otevřít nějaký pohledný pán s černými vlasy a brýlemi.

,,Dobrý den, paní Evansová. Ahoj, ty musíš být Lily, těší mě, John Potter a tohle je moje manželka Larisa Potterová," představil muž sebe i ženu, která se objevila ve dveřích za ním.

,,Těší mě, Tania Evansová, a ano, tohle je moje dcera Lily…" usmála se na ně máma.

,,Ahoj Lily, my ještě musíme něco dodělat, takže si zatím můžeš popovídat s Jamesem. Taky půjde poprvé do Bradavic. Je to hodný kluk, ale někdy… neposedný. Tak jo, my už to nějak společně zvládneme! Nashledanou paní Evansová!" rozloučila se s mámou, která mi dala ještě jednu pusu a popřála hodně štěstí. Pak mě paní P pozvala dovnitř.

Trochu roztřeseně jsem ji následovala a hladila jsem Juli po hřbetě. Zavedla mě až k pohodlnému gauči, na který jsem se posadila.

,,James je trochu neposedný, ale jinak v celku milý chlapec. A to už sem říkala. No nic. Jen musíš přijít na to, jak na něj, ale pro tebe to bude hračka," usmála se ještě paní P, než zakřičela z úpatí schodů:

,,Jamesi! Lily je tady! Vylez z toho pokoje a pojď hned dolů!"

,,Ano mami! Už jdu!" ozval se chlapecký hlas a v tu ránu už sjížděl po zábradlí malý, rozcuchaný klučina s brýlemi na nose. Vypadal přesně jako jeho otec.

,,Kolikrát ti ještě budu říkat, že se nemáš vozit po tom zábradlí, že seškrabuješ lak?" vyhubovala ho matka a dala mu takový pohlavek nepohlavek.

,,Stokrát?" ušklíbl se a pak si mě všiml. Rozběhl se a žuchnul vedle mě na pohodlný gauč.

,,Ahoj, jsem James Potter!" prohlásil hrdě a protřepal si rukou už tak rozcuchané vlasy. Já si jen pomyslela, že je to stejný typ kluka jako u nás ve škole. Frajírek, co si neumí zavázat boty.

,,Čau, já jsem Lily. Lily Evansová," pozdravila jsem ho stroze.

,,Ty asi o našem světě nic nevíš, že? A už vůbec ne o Bradavicích," pokračoval a sednul si do tureckého sedu.

,,To by ses divil," odsekla jsem mu.

,,To máš pravdu, divil, co je to famfrpál?" začal se vyptávat s výrazem jistého vítězství.

,,Co? Famfrpál? To je taková ta hra na košťatech, ne?" zapřemýšlela jsem.

,,No ano, jak to víš?" zeptal se a vykulil na mě své hnědé oči.

,,Sev mi o něm říkal, ale prý je to hovadina…." pokrčila jsem rameny a vážně čekala jinou rakci.

,,To je ten tvůj Sev vážně blbej a nenormální. Famfrpál je ta nejlepší hra na světě a kdo říká něco jiného je dement…."

,,Vážně? A co na ni je tak světového? Já myslela, že se tam jen lítá na košťatech a hází s balóny, které mají nějaký zvláštní jména…" zavrčela jsem. Nebude urážet mého kamaráda.

,,Tak to by ses divila, jaká je to věda. Ale zdá se, že tě to nezajímá, tak počkám ještě pět minut a půjdeme do Příčný…" pokrčila rameny a otočil se směrem na kyvadlové hodiny. Asi ho moje chování naštvalo, jelikož měl uražený výraz.

,,Promiň, asi jsem jen nervózní, jsi druhý kouzelník, kterého znám, pokud nepočítám tvoje rodiče," vypadlo ze mě, protože i když mi přijde jako freecoolin, tak ho ještě neznám natolik, abych na něj byla hnusná, jako teď. Možná je vážně takový, jak o něm říkala paní P.

,,Takže od svého Seva určitě víš," začal s novou dávkou elánu. Asi ho ta omluva povzbudila,
,,... jaké jsou tam koleje. V tom případě mám jednoduchou otázku, v jaké bys chtěla být?" dořekl.

Proč se mi sakra třepu ruce? Vždyť vím, že chci do Nebelvíru, tak proč mu to neřeknu? Proč se tak bojím? Asi sem se zcvokla. Fakt jsem dost divná. Normálně se s kluky bez problému bavím, ale s tímhle se nějak neustále zasekávám, jakoby mě znervózňoval ten jeho pohled. Pane Bože, ať na mě tak nečumí!

,,No, ty koleje jsou Nebelvír, Mrzimor, Havraspár a Zmijozel. Já bych sice chtěla do Nebelvíru, ale Sev chce, abych šla do Zmijozelu……"

,,Tak to ti teda přeje krásný věci. Ve Zmijozelu jsou čistokrevní, vznešení, chladní a zlí kouzelníci, kteří se většinou přidají na stranu zla a propadnou černé magii. A navíc by tě tam ani nechtěli, když jsi z mudlovské rodiny. Jen by ti nadávali do mudlovské- to je fuk…."zarazil se v půlce, ale rychle pokračoval. ,,Prostě máš vlastní, mnohem lepší rozum, když chceš do Nebelvíru. Za á, tam budu já a za bé, je to ta nejlepší kolej a za cé, ti tam nikdo nebude nadávat. Do Nebelvíru chodil i Brumbál," usmál se.

,,To mi Sev neřekl…" řekla jsem potichu.

,,Tak děcka, doufám, že jste pokecali a můžeme vrazit. Lily, ty jsi asi ještě necestovala s Letaxem a tak ti James pomůže. Vezmeš si tento prášek, Letax, vejdeš i s Jamesem do krbu, hodíš ten prášek do ohně a řekneš Příčná ulice. Když to neřekneš moc zřetelně nevadí, hlavně se drž Jamese! Jo a ještě něco. Tu kočičku nech radši tady." řekl pan Potter. Udiveně jsem se na něj podívala a pustila Juli na zem. Ta se okamžitě uvelebila zpět na gauči.

Pan P mě vedl ke krbu. Vzala jsem si nabízený prášek do pravé ruky a levou se chytla Jamese.
Společně jsme vstoupily do krbu a vhodili do něj prášek. A pak jsme oba řekli: ,,Příčná ulice!"

Pocítila jsem horko, pak zase chlad a zavřela jsem radši oči. Praštila jsem se loktem o kamennou zeď, a proto jsem se přitiskla víc k Jamesovi. Znenadání, jako by mě propleskly něčí ledové ruce.

Otevřela jsem oči a před sebou viděla asi tucet krbů a někdy i místnosti za nimi. Najednou bylo zase světlo a já otevřela oči. Byli jsme v prostorné místnosti a naproti nám byli regály plné knih.

Uvědomila jsem si, že jsem stále přitisknutá na Jamese a pustila jsem ho. Nervózně jsem na něj pohlédla.

,,Děkujeme, že jste cestovali s Letaxem, příjemnou zábavu!" odrecitoval James, jako nějaká letuška v letadle a usmál se na mě. ,,Nedopadlo to nejhůř, na to, že to byl tvůj první…ehm let," zasmál se a pak se rozhlídl. Napodobila jsem ho a konečně si všimla všech těch úžasných knih všude kolem.

Zamířila jsem k jednomu regálu. Byli tam knihy o kouzelných tvorech.

,,Ty máš asi knihy hodně ráda, co?" zeptal se někdo za mými zády. Nečekaně James.

,,Jo, nemám nic než knihy a Juli,"

,,Ber to teď z té lepší stránky. Už máš i mě," zazubil se sebevědomě. Co tím chce říct?

,,Ehm, dobře můžem bejt kamarádi, aspoň budu znát dalšího studenta," oplatila jsem mu úsměv
a podali jsme si ruce. Pak jsem se otočila zpátky k regálu a natahovala se po knize, která hlásala
Fantastická zvířata a kde je najít. Nedosáhla jsem na ni.

Chvíli jsem se snažila na se pro ni jakkoli dostat, ale nakonec jsem to vzdala. Slyšela jsem kroky a pak jsem viděla jak o půl hlavy větší chlapec drží můj cíl. James mi knihu s úsměvem podal.

"Díky."

"Nemáš zač, rád pomůžu," zazubil se, ale to už tu byli i jeho rodiče.

"No, knihy vezmeme až nakonec. Nejtaktičtější bude jít prvně pro hábity," rozhodla paní P a všichni jsme vykročili na ulici dlážděnou samými valouny a kočičími hlavami. Nadšeně jsem sledovala barevné výlohy, dřevěné obložení krámků, lidi v hábitech všude kolem a cítila se naprosto šťastná. Procházeli jsme se tou dlouhou ulicí několik hodin a kupovali nejdůležitější věci a pár drobných blbůstek.

Když jsme konečně měli všechno, zamířili jsme zpět do knihkupectví a odtud se vrátili do domu Potterových. Za hodinu už máma troubila před dveřmi. Rozloučila jsem se s manželi Potterovými a otočila jsem se na Jamese.

"Dík, že jsi to se mnou vydržel, někdy jsem neúnosná a strašně vlezlá," začala jsem.

"Vážně? Mě to tak ani nepřijde," pokrčil rameny, "už se nemůžu dočkat, až budeme v Bradavicích," řekl a prohrábl si vlasy. No jistě, je to tu zase. Známka machrování.

"Jo, já taky. Ještě jednou dík a ahoj!" řekla jsem a utíkala za mamkou, která na mě mávala z auta. Měla jsem tam už naložený všechny knihy, hábity, kotlík, přísady do lektvarů atd.

Hůlku odteď nosím u sebe, i když si s ní umím leda tak vypíchnout oko.

"Ahoj andílku, tak jak ses měla?" políbila mě na líce.

"Stále jsem toho názoru, že se Sevem bych to taky zvládla, ale bylo to fajn," usmála jsem se a
nastoupila do auta, které se rozjelo zpátky domů.

oOoo 1. září ooOo

"Vlak číslo 545253 vjel do desátého kolejiště," ozval se na nádraží zvučný hlas. Věděli jsme od Brumbála, že mám projít desátou přepážkou. Věřila jsem tomu milému staříkovi, akorát jsem se trochu bála vběhnout do sloupu. Budu si připadat jako blázen.

Rozloučila jsem se s mámou, tátou i s Pet, která - ač nerada - se přišla rozloučit, a rychlým, rázným krokem jsem vyrazila k přepážce. Svou rychlost jsem zvyšovala až jsem už běžela a cítila jsem, jak narážím na ten sloup - ale vlastně jsem si ten cit jen představovala. Nic se nestalo. Jen takový chladivý příjemný pocit a pak mě ozářilo světlo. Před sebou jsem uviděla červenou lokomotivu, která stála na přelidněném nástupišti. Na tabuli stálo :

Spěšný vlak do bradavic, odjezd v 11 hodin.

Zírala jsem na obrovský stroj a pak i na samotné nástupiště, kde houkaly sovy a byli slyšet ty nejroztodivnější zvuky. Chvíli jsem jen tak stála a nechala na sebe působit tu atmosféru, když v tom jsem si uvědomila, že bych měla najít Seva. Rozhlédla jsem se, ale nikde nebyl on, ani James. Přišla jsem k vlaku a nějaký vysoký chlapec mi pomohl dát dovnitř kufry.

Když už jsem konečně byla ve vlaku, hledala jsem kupé, ve kterém by byl Sev. Prošla jsem s tím těžkým krámem, co se nazýval mým kufrem skoro celý vlak, ale až v posledním vagonu úplně na konci jsem Snapea našla. Měla jsem sto chutí mu začít nadávat, proč vybral tak debilní místo, ale radši jsem vztekle napočítala do deseti, usmála se a vběhla za ním do kupé.

"Ahoj Seve!" zasmála se a přistála naproti němu.

"Ahoj Lily," pokusil se o úsměv Snape. Už na sobě neměl mudlovské oblečení, ale hábit. To bylo dobře, vypadal teď... jinak. Upraveněji. Rozhodně se to nedalo srovnávat se špatně seskládaným mudlovským oblečením, jenž nosil o prázdninách.

"Severusi, já se tak těším!" jásala jsem a on se na mě díval tím pohledem jsi-blázen-ale-já-to-beru. Vytáhla jsem Juli z přepravku a dala si ji na klín. Začali jsme si povídat.

Vlak zarachotil a dal se do pohybu. V tom se dveře do kupé otevřeli a vešla partička kluků. Prvního jsem hned poznala - byl to James. Za ním se dovnitř hrnul i kluk s delšími černými vlasy a samolibým úsměvem, další z nich byl zavalitý, malý, s pískově žlutými vlasy a poslední byl vychrtlý, vysoký a ve tváři měl napsáno ,Vzorný student´. Byl mi sympatický.

"Ahoj, Lily, tak jak ses měla po zbytek prázdnin, co jsme se neviděli?" zeptal se James s úsměvem.

"Jako normálně. No…ehm….nechceš nás představit?" zeptala jsem se a rychle se zvedla ze sedadla, přičemž Juli s nepěkným vyjeknutím spadla na zem a vyskočila na zavazadlovou poličku.

"Samozřejmě. Sirius Black," řekl a ukázal na kluka se samolibým úsměvem, "Peter Petigrew," ukázal na zavalitého chlapce, "a Remus Lupin," dokončil svůj výčet James a chlapci sborově pozdravili.

"Těší mě - Lily Evansová a tohle je Severus Snape," podala jsem si se všemi ruku. Sev jen kývnul na pozdrav a znechuceně si je měřil.

"Můžeme k vám?" zeptal se James.

"Když už jste tady," pokrčila jsem rameny a sedla si vedle Seva. Ten se tvářil jako kdyby zrušili Vánoce. No vlastně, jemu by to nevadilo, takže se tvářil, jako kdyby snědl citrón.

"Díky," zaznělo čtyřhlasně a začali si skládat věci. Neuvěřitelné, kolik věcí se vejde do nicotného kupé.

"Tohle je teda ten Sev, co ti vše vyprávěl?" zeptal se James a sednul si vedle ní.

"Jo, to je on," přikývla jsem a koukla na Seva, který se ani nepohnul. Vypadal celkem legračně.

"Není zrovna nejvýřečnější," podotkl Sirius a zazubil se.

"Vy taky moc ne, nemyslíš?" obrátila jsem se na něj.

"Dej nám chvíli na oddechnutí. Pak budeme mluvit tolik, že se budeš modlit, abychom přestali," usmál se James a zase si prohrábl vlasy. Nevěděla jsem, jestli to je nějaký zlozvyk a nebo jestli má breberky, ale už mi to lezlo na nervy.



"Lily, nechceš říct něco víc o famfrpálu?" zeptal se nadšeně James. Všichni ostatní v kupé, krom Petera, protočili oči a Sirius pronesl něco ve smyslu ,už je to tu zase'. Peter se hrabal v kufru a vytahoval snad tunu sladkostí. Když jsem to viděla, řekla jsem si, že potom bude dvakrát větší. Sehnul se níž a vylezli mu spodky.

"Klidně," řekla jsem a odvrátila zhnusený pohled od Petera. Jamese to zaskočilo, ale rychle se vzpamatoval, zářivě se na mě usmál. Přetočil se, aby na mě lépe viděl a sedl si do tureckého sedu. Zhluboka se nadechl a spustil o sedmi hráčích, slavných zápasech, jeho oblíbeném týmu, nejlepších košťatech a jeho zážitcích.

Tak celá cesta ubíhala rychle. Po přednášce o famfrpálu následovala žranice sladkostí a řachavý Petr, pak debata o knihách s Remusem a najednou se ozvalo:

"Za 5 minut budeme v Bradavicích, svá zavazadla nechte prosím ve vlaku, dopravíme je do školy zvlášť!"

"Jé, já ještě nejsem převlečená!" vzpomněla jsem si zděšeně. Toto zjištění uvedlo věci do pohybu. Honem jsem se začala přehrabovat v kufru a hledat všechno oblečení. Všichni (kromě Severuse, který na sobě nechtěl mít mudlovské šaty jen o minutku déle než musel) mě napodobili.


Venku jsem se připojila k Jamesovi a jeho kamarádům - Snapea jsem nikde neviděla. James mě chytl za ruku a táhl mě na nějakou cestu. Ucítila jsem vodu. Za zatáčkou opravdu bylo jezero s dokonale černou hladinou nápadně připomínající sklo. Na jeho druhém konci se tyčil majestátný hrad s množstvím věží a hlásek. Bradavice.

"Krása…" vypadlo ze mě a chtěla jsem si tento okamžik pořádně vrýt do paměti. James mě ale stále vedl blíž k jezeru. Radši jsem sklopila oči k zemi, abych se někde nenatáhla, když najednou zastavil a ukázal na loďky které se něžně pohupovaly na černé vodě, osvěcovány pouze lampou na každé z nich.

"Nechceš si sednout k nám?" zeptal se.

"Ale Severus -" zaprotestovala jsem.

"- tady není, tak chceš?" dokončil za mne. Usmála jsem se.

"Tak jo," souhlasila jsem, ale to už mě stejně táhl k loďce, ze které se na mě dívali bouřkové oči.

"Jsi celkem jiná, než ostatní holky, které jsem znal. Všechny byly drbny, dělali lidem naschvály a tak, ale ty jsi taková.... milá, hodná a tak," začal vyjmenovávat James a já děkovala Bohu za to, že je tma a nevidí jak se červenám. Kluk mi tohle ještě neřekl.

"D-dík," vykoktala jsem a rozhodla se ho taky nějak pochválit nebo něco na ten způsob. "Ty jsi taky celkem jiný, než mudlovští kluci. Dobře se s tebou povídá. Člověk si nezničí hlasivky dlouhou řečí - ty to obstaráš za něj," rozesmála se. James se ušklíbl.

"Tak to nevím, jestli to poslední mám brát jako lichotku nebo provokaci."

"Já bych skromně tipl to druhý," ozval se Sirius, který na nás milostivě obrátil pohled.

"Ty!" pravil rozhořčeně James a ukázal na něj zdviženou pěst. Už mu ale nestačil nic udělat, protože jsme přirazili na břeh a vyběhli z loďky. U dubové brány nás převzala čarodějka s hnědými vlasy svázanými v tuhém uzlu.

"Vítejte v Bradavicích. Teď vás zařadíme do čtyř kolejí naší školy. Jmenují se Nebelvír, Havraspár, Mrzimor a Zmijozel. Každá z nich má vlastní slavnou historii a ze všech vyšli vynikající kouzelníci a čarodějky. Vaše kolej v Bradavicích bude něco jako vaše rodina. Budete chodit na vyučování s vaší kolejí, spát v kolejních ložnicích a trávit volný čas ve společenské místnosti vaší koleje. Kolej, která bude mít na konci školního roku nejvíce bodů, získá školní pohár…"

Ta profesorka vedla monolog strašně zvláštním způsobem, ale i přesto jsem se rozhodla porozhlédnou se po ostatních studentech. Uviděla jsem Seva, jak se baví s nějakými divně vypadajícími kluky.

"Takže ty budeš něco jako má sestra, jo?" zeptal se najednou James.

"Cože?" vytřeštila na něj oči - unikal jí kontext.

"No když naše kolej bude něco jako naše rodina…" zopakoval profesorčina slova.

"Nevíš, jestli se oba dostaneme do stejné koleje," upozornila ho jemně.

"Vím a ty prosím jednej podle své vůle a ne podle vůle Snapea," doporučil jí a jeho pohled se naokamžik střetl s očima černýma jak hluboká noc.

"Já jednám podle vlastní vůle!" zavrčela jsem nepřátelsky. Nevím, jestli mě chtěl vytočit nebo ne, ale každopádně se mu to povedlo.

"Dobře, jen jsem se chtěl ujistit. Moc bych s tebou chtěl trávit volné chvíle v naší společenské místnosti," tak to už je trochu moc, ne? Neflirtuje tady někdo náhodou? A nejsem já ten objekt zájmu? Co kecáš, vždyť je mu jedenáct a kluci dozrávaj velmi, velmi pozdě. Bože ať na mě aspoň nečumí!

"Seřaďte se!" ozval se zvučný hlas profesorky McGonagalové, která nás odváděla do síně. Velká síň, jak jsem si přečetla je nečekaně velká, ale ve skutečnosti je ještě větší než velká. Co to melu? Viděla jsem taky ty pověstné čtyři stoly a jeden učitelský vepředu.

"Až vyvolám vaše jméno, nasadíte si moudrý klobouk a ten vás zařadí," ozvala se zase profesorka.

"Black Sirius!" řekla profesorka McGonagalová. Sirius sebevědomě zamířil ke stoličce. Chvíli na ni seděl, měnil obličeje, chvíli se mračil, pak usmíval, ale nakonec klobouk vykřikl:

"NEBELVÍR!" a Sirius se šťastně rozeběhl k jednomu ze stolů. Od Zmijozelského stolu se ozval posměch.

Následovalo asi deset studentů než se profesorka opět zahleděla do pergamenu a řekla:

"Evansová Lillian!"

Vydala jsem se ke stoličce třásla se po celém těle. Posadila jsem se a klobouk mi okamžitě spadl přes oči i uši.

Koho to tu máme. Ale jistě, je to v celku jasné. Jsi chytrá, ale také rozvážná, pomůžeš každému a jsi statečná. Snoubí se v tobě vlastnosti několika kolejí, ovšem jen jedna ti bude domovem... Ozval se tichý hlásek v mé vlastní hlavě. Co tam dělá?

"NEBELVÍR!" křikl Moudrý klobouk a já vyrazila za Siriusem. Sedla jsem si vedle něj z jedné strany.

Postupně zařadili ostatní studenty. Severus se dostal do Zmijozelu a celou cestou k jeho solu na mě koukal. Zato James a zbytek jeho partičky zakotvili v Nebelvíru.

"Já ti to říkal!" zase se usmál James a sedl si vedle mě.

"Jo, no…" přizvukovala jsem ve chvíli, kdy se před námi objevilo jídlo a já si nandala nějaký kuře a hranolky. Tak dlouho jsem nic podobného nejedla. Něco tak hrozně nezdravého a přitom vynikajícího.


Jistě. Na tohle si vzpomínala až moc dobře. Hlavně si vybavovala ten pohled. Severusův pohled. Díval se na ni, jako by ho zradila. Jako by mu způsobila nevýslovnou bolest. Zato James byl štěstím bez sebe a celou slavnost ji zasypával podrobnostmi o životě kouzelníků a celém světě.

 


Komentáře

1 dragis | 23. září 2011 v 18:18 | Reagovat

Píšeš vážně skvěle!!!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.